Jiří Stočes: Děti se do školy s výjimkou prvňáčků netěší. Proč?

Tak nám včera začal další školní rok. Prvňáci nesli své tašky hrdě, s pocitem velké důležitosti. Skoro všichni se do školy těšili. U ostatních ročníků se do školy těší už jen menšina, byť možná ne tak malá, jak se zdá. Málokdo je totiž natolik silnou osobností, aby svůj pozitivní vztah ke škole veřejně přiznal. Takovýto coming out může mít v kolektivu spolužáků stejné následky, jako třeba doznání k homosexuální orientaci.

Vadí dětem disciplína či obsah učiva?

Proč se s výjimkou prvňáků děti do školy většinou netěší? Dělají školy něco špatně? Na tuhle otázku není jednoduchá odpověď. Ona totiž každá mince má dvě strany. Ano, škola nutí žáky k nějakému řádu, nařizuje jim, co, kdy a kde mají dělat, vyžaduje kázeň a plnění úkolů, které nejsou zdaleka vždy zábavné. To vše samozřejmě děti omezuje, svazuje a otravuje. Jenže – není to vše zároveň předpokladem budoucího úspěchu každého člověka? Pokud se ve škole nenaučí řádu a jisté disciplíně, pokud se nedokáže podřídit společnému zájmu, pokud si nezvykne překovávat vlastní pohodlnost, daleko to v životě zpravidla nedotáhne.

Řada mladých lidí má pocit, že to, co se ve škole učí, stejně nebude nikdy potřebovat. I to je diskutabilní. V některých případech asi skutečně ano, ovšem častokrát student objeví teprve po letech zprvu nenápadnou spojitost mezi tím, co se kdysi učil, a svým současným životem. Navíc moderní škola nemá učit v prvé řadě poznatkům, ale schopnosti orientovat se v dané problematice, zjišťovat a kriticky posuzovat nové informace. A to je věc na samotných poznatcích do značné míry nezávislá. Kriticky myslet se mohu naučit i s látkou, která bude za pár let zbytečnou, ale ona zásadní kompetence už mi zůstane.

Hlavní problém – známkování

Největším nepřítelem pozitivního vztahu žáků ke škole jsou jednoznačně známky. Stejně tak nenávidí klasifikaci většina učitelů. Systém pěti známek je strašně omezující, zároveň ale praktický a jednoduchý. Slovní hodnocení sice umožňuje zohlednit více kritérií, ale pro učitele znamená vždy enormní zátěž, navíc žák či jeho rodič jej ne vždy správně pochopí. Nejďábelštější na systému známek je to, že se tváří jako absolutní měřítko, které platí pro všechny stejně. Kdekdo tomu věří. I známky jsou však pouze relativní. Trojka pro toho, kdo s učivem zápasí, je hodna mimořádné pochvaly, zatímco stejná známka u premianta je na pováženou.

Svoji roli hraje i prostředí třídy. Vzpomínám, jak jsem před lety zadal na učilišti ve třídě dvouletého učebního oboru pro propadlíky ze základní školy (vesměs šlo o děti s různými dysfunkcemi učení) svůj první diktát o rozsahu asi deseti řádek. Nejmenší počet chyb byl 17, největší přes osmdesát. Šel jsem se poradit se zástupkyní ředitele, jak to mám známkovat, a bylo mi doporučeno, abych „to prostě nějak rozložil“. Takže jedničku neměl nikdo, ten se 17 chybami dostal dvojku, do třiceti chyb byla trojka, do čtyřiceti čtyřka a nad čtyřicet pětka. Tento systém známkování báječně fungoval až do doby, než jeden učeň z této třídy s dvojkami a trojkami požádal o přestup do oboru s maturitou, protože mu ta čeština přece docela jde, ne?

Relativnost známek je ostatně dána i společenskou poptávkou. Když jsem kdysi sepisoval seminární práci o doubraveckých školách, všiml jsem si, že za první republiky propadávala naprosto běžně zhruba pětina žáků. Nová lidově demokratická škola po roce 1948 však vítězství dělnické třídy demonstrovala mj. tím, že propadlíci se stali raritou a naopak každé páté dítě ve třídě mělo vyznamenání. Porovnávají-li tedy rodiče a prarodiče známky svých dětí se svými, zpravidla míchají dohromady jablka a hrušky.

Známky nejsou to nejdůležitější

Prosím tedy zejména právě rodiče, aby známky brali s nadhledem. Jsou jen nedokonalým, zjednodušujícím nástrojem hodnocení. Pro budoucí život dětí nejsou samy o sobě nijak zvlášť důležité. Pokud se nám podaří společnými silami tohoto největšího školního strašáka zneškodnit, dětí, které se budou po prázdninách do školy těšit, bude určitě o poznání víc.