Jiří Stočes: Já chci sedět u okýnka!

Každé malé dítě vyžaduje v dopravních prostředcích místo vedle okna, z nějž bude mít během cesty dobrý výhled. To bylo, jest a doufám, že i navěky bude, protože to považuji za normální a obávám se chvíle, kdy i malí caparti budou během jízdy tramvají zuřivě mačkat jakási tlačítka a urputně hledět na displej. Jízda vlakem, tramvají či autobusem (pochopitelně nikoli na příliš dlouhé vzdálenosti) je vesměs pro děti zážitkem, který si dokáží obdivuhodně vychutnat. Základní podmínkou je ovšem právě ono nezbytné místo u okna. Pokud jej malý pasažér nezíská, je zpravidla velmi rozhořčen. Rozpoložení své mysli přitom neváhá naplno ventilovat, následkem čehož se mu velmi často podaří si ono potřebné místo u okna na dospělých spolucestujících vynutit.

Pro některé rodiče či prarodiče je tato situace velmi nepříjemná a dítě za jeho chování kárají. Jistě, takhle se dospělý chovat nemůže a už děti školou povinné k tomu zpravidla sami dospějí. Ale malé tříleté dítě? Pro něj je to naprosto zásadní věc! Copak ostatní to místo u okýnka ocení stejně tak jako on? Myslím, že nám dospělým se vůbec nic nestane, když tomu mrněti své místo u okna přenecháme. Proč ho v této situaci budeme učit pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ a zdůrazňovat, že není nijak výjimečné, aby s ním bylo zacházeno jinak, než s kýmkoliv jiným v davu. Proč mu raději neukázat, že dospělí chápou, že je to pro něj důležité, a vlastním příkladem ho naučit vnímat specifické potřeby ostatních a vycházet jim vstříc?

Ale zpět k okýnku – dokonalé sledování cesty dokáží dětem pokazit ještě další rušivé skutečnosti, jako třeba poškrábané či počmárané okno (pokud je přirozeně špinavé, zpravidla to dětem nevadí, to spíše maminkám...). Jednoznačně poškrábané okno rozladilo tuhle i mého malého syna. A protože je přirozeně zvídavý, vyptával se mě, proč to tak je. Dostal obsáhlý výklad o vandalismu a škodách, které to dopravním podnikům a potažmo i nám všem přináší. Pochopil, že takovéto jednání je hodno odsouzení a rezolutně prohlásil: „Já bych je zavřel do vězení!“

O pár dní později jsme nastoupili do tramvaje polepené reklamou na Plzeň jako hlavní město kultury roku 2015. Ano, do té, na níž najdete vedle trumpetisty, divadelního hlediště a Spejbla s Hurvínkem pro mě poněkud překvapivě i láhev prazdroje a dva fotbalisty plzeňské Viktorky v akci. Našli jsme volné místo u zmíněné lahve piva, která společně s nalitou sklenicí daleko přesahuje z plechové karoserie do okna. Můj syn se opět rozčiloval, že přes polep špatně vidí ven. Znovu jsem tedy vysvětloval – tentokrát jsem se snažil přehledně vyložit podstatu reklamy. Nevím, zda můj výklad pochopil. Na účet těch, kteří mu polepili okno a tím zkazili dokonalý výhled, pronesl totiž úplně stejnou větu, jako tenkrát na adresu vandalů: „Já bych je zavřel do vězení!“

Dětská logika je přímočará a neúprosná – reklama či vandal, pro malé pasažéry u okýnka to vyjde nastejno. Je ovšem logika nás dospělých v této věci opravdu logičtější? Každopádně si dovoluji za svého syna požádat dopravní podniky i všechny reklamní kreativce, aby nám napříště, pokud to jen trochu půjde, nechali okna čistá.