Jiří Stočes: Místa paměti

My všichni školou povinní už to máme za pár. Ještě týden známkového běsnění, pak týden školních výletů a uklízení tříd a prázdniny jsou tady! K tradičním a stále oblíbeným prázdninovým aktivitám patří výlety na hrady a zámky. Jejich návštěvnost sice v posledních letech nepatrně klesá, příjem z prodaných vstupenek nicméně roste, neboť jsou stále dražší a dražší, nicméně tato skutečnost nikoho dvakrát nerozčiluje. Finanční prostředky vybrané na vstupném jsou totiž zpravidla investovány do oprav či lepšího turistického vybavení památky. Zkrátka a dobře, památkové objekty praskají o prázdninách ve švech a mnozí optimisté v tom vidí doklad toho, že s kulturností českého národa to zdaleka ještě není tak špatné.

Jenže není památka jako památka. Vedle těch všeobecně známých, opravených a vyšperkovaných dobovým nábytkem, jsou tu i ty přehlížené, polorozpadlé a vyrabované. Na jedněch se musíte rozhodnout pro jednu z více prohlídkových tras, na které vás společně s dvaceti dalšími zájemci co půl hodiny provede upravená slečna v předepsaném společenském, popřípadě v dobovém oděvu. Do těch druhých se zpravidla jen tak nedostanete a pokud ano, činíte tak na vlastní nebezpečí a možná jste porušili i nějaký předpis. Přitom rozhodně nelze paušálně tvrdit, že ty opravené památky jsou historicky či umělecky hodnotnější než ty zchátralé. Nejnavštěvovanější památka Plzeňského kraje, lovecký zámek Kozel (pan kastelán to jistě nebude brát nijak úkorně), svým významem pro české dějiny či dějiny umění jistě nepřevyšuje třeba takový Kaceřov či Poběžovice, a to už vůbec nemluvím o klášterech v Chotěšově či Pivoni.

Samotnou historickou a uměleckou hodnotu památky totiž dokáží - až na výjimky - vnímat a ohodnotit pouze studovaní odborníci. Naprostá většina lidí chodí na hrady a zámky prostě proto, aby si vytvářela představu o minulosti, aby viděla místa důležitá pro naše národní dějiny, pro naši národní paměť. Proto historikové už několik desetiletí raději než o památkách hovoří o místech paměti.

Ten termín je o něco širší - místem paměti může být i něco, co památkou v klasickém slova smyslu není a historika umění by nenapadlo se tím zabývat - třeba Žižkova hrušeň u Rábí, husitské bojiště u Domažlic nebo budova stojící na místě již zbořeného rodného domu Josefa Václava Sládka ve Zbirohu. Především ale pojem místo paměti zdůrazňuje, že důvodem, proč je pro nás takové místo významné, je náš vlastní vztah k němu, skutečnost, že v jeho minulosti nacházíme svoje vlastní kořeny. Taková místa máme logicky v úctě, pečujeme o ně a snažíme se, aby paměť s nimi spojená byla zachována i pro naše potomky. A je v zásadě jedno, zda se ona minulost odehrála skutečně přesně tak, jak si to představujeme. Z toho také vyplývá, že místa paměti se mohou značně proměňovat v závislosti na tom, co zrovna vnímáme ve své minulosti jako důležité a zásadní. Měřítkem významu toho či onoho historicky důležitého místa jsme totiž my sami, dnes a tady.

Tato úvaha je vlastně pozdravem pro účastníky dobrovolnického workcampu, který se tento týden koná na zámku v již zmíněných Poběžovicích. Není jich určitě moc a i když se budou lopatami a dalším nářadím ohánět jako diví, pomohou tak ponejvíce odklidit různý nepořádek, možná pozastavit hlodání zubu času, anebo napomoci snazšímu zpřístupnění zámku veřejnosti někdy v budoucnu. Co je ale po mém soudu mnohem podstatnější - svojí přítomností, zájmem a aktivitou ukazují, že tato významná, byť značně zanedbaná památka, je také důležitým místem paměti. Nejen pro potomky rodiny Coudenhove-Kalergi, která jej kdysi vlastnila, nejen pro Němce odsunuté z Poběžovic po druhé světové válce a jejich děti, nejen pro stoupence panevropského hnutí, nejen pro Japonce obdivující paní Mitsuko, která zde žila, ale i pro nás místní, pro Čechy. Protože i my dnes nacházíme v minulosti poběžovického zámku svoje kořeny a svojí identitu.