Jiří Stočes: Sněhuláci, psí značky a smog = zimní radovánky ve městě

Nadšení všech kluků a holek neznalo mezí. Kdo mohl, popadl sáně či boby a spěchal na nejbližší kopec. Ostatní se zkoušeli koulovat nebo stavět sněhuláka, ovšem poté, co si empiricky ověřili, že z čerstvého prašanu lepit koule nejdou, lehli si aspoň na zem a rukama ve sněhu tvarovali andělíčka. Prima zábavou je také chytat padající vločky do otevřené pusy, škoda jen, že maminky pro to nemívají příliš pochopení.

Nadšené ovšem nebyly jen děti. Po Borském parku kroužili na běžkách staří větrem ošlehaní bardi a ladně se pohybující dámy. Jejich červené tváře a planoucí oči vyzařovaly spokojenost nad tím, že svět se vrátil k normálu, který znají z doby svého mládí. A i ti, kteří nejsou příznivci zimních sportů, jistě uznají, že město posypané sněhovou nadílkou vypadá výrazně poetičtěji a čaj po návratu z něj domů chutná o poznání lépe.

Mírná obleva...

Po pár dnech mrazy trochu polevily a sníh začínal pozvolna tát. Kopec na bobování se prodřel, ale naštěstí to pořád ještě klouzalo. Problémy dělaly zase jen maminky, kterým se nezdál výrazný podíl bláta na oděvech bobujících dětí. Na druhou stranu se ale konečně daly dělat ze sněhu koule a hlavně stavět sněhuláci. Postavili jsme se synem v parku jednoho obzvlášť vydařeného - místo hrnce na hlavě jsme mu udělali z dlouhých jehliček okrasných borovic bujnou kštici.

Sotva jsme s tímto mimořádným tvůrčím počinem skončili, přiběhl jakýsi rozdováděný pes spíše větších rozměrů a nově vztyčenou dominantu svého domnělého teritoria nám vydatně označkoval. Syn stál jako zkoprnělý. Majitelka psa se omluvně usmála: „To víte, je to pes.“ „To víte, je to dítě,“ chtěl jsem jí na oplátku vysvětlit klukovo rozladění, ale místo toho jsem mu začal důrazně rozmlouvat seškrabávání žlutého sněhu z úpatí sněhuláka rukavicí a prosadil opačnou restaurátorskou metodu, tedy zakrytí postiženého místa novým bílým sněhem.

Vzápětí se nám podařilo úspěšně odehnat dalšího venčeného domácího mazlíčka, nicméně bylo jasné, že psí přesile se nemáme šanci ubránit, takže jsem raději zavelel k ústupu domů. Cestou mi najednou přišlo nápadné, kolik původně bílých hromádek sněhu v naší ulici je nyní žlutých. A to jsme neměli sníh ve městě ani týden.

Inverze...

Když už se zdálo, že sníh v Plzni končí, počasí se opět změnilo. Napadlo dalších pár centimetrů a zároveň přituhlo, takže všechny louže cestou do školy se staly báječnou klouzačkou. Bohužel si je ale se synem moc neužíváme, protože dorazil další typický zimní fenomén – chřipka. Nemocná je polovina třídy, kvůli nemocným vlastním dětem byla minulý týden doma i paní učitelka. A můj hlas prozrazuje, že se bacily nezabydlely jen u dětí.

V určitém ohledu je vlastně dobře, že zrovna marodíme, alespoň jsme se tolik nenadýchali smogu, který mezitím Plzeň v důsledku inverze zahalil. Sníh se postupně pokrývá černým prachem, přesně jak to znám z dob svého dětství v osmdesátých letech. Tehdy byly na vině hlavně průmyslové komíny, dnes stále více automobilová doprava. Tehdy se s tím nic nedělalo.

Dneska se o tom aspoň veřejně mluví, ale že by to někdo z politiků nějak řešil, to tedy ne. Magistrát vyzval občany, aby místo autem jezdili hromadnou dopravou. Všichni víme, že takové plané výzvy nemají prakticky žádný efekt. Kdyby se ta výzva podpořila třeba tím, že během smogového zamoření bude městská hromadná doprava zadarmo, možná by to zabralo spíš. Ale k tomu se vedení města zjevně jen tak neodhodlá. Tolik zase na zdraví Plzeňanů nezáleží. Ti starší už jsou na trochu toho smogu zvyklí a ti mladší si prostě zvyknou, ne?

Dobrodružství se sněhem ve městě ale snad ještě nekončí. Takže zůstávám v radostném očekávání věcí příštích.