Jiří Stočes: Univerzita včera dnes a zítra

12. březen 2012

Publicistika

V českých univerzitách to po čase zase vře. Tentokrát se snaží bránit akademickou půdu. V dnešním příspěvku se k situaci vyjadřuje historik a pedagog Západočeské univerzity Jiří Stočes.

Univerzita vznikla ve středověku jako korporace, neboli společnost, jednota či obec lidí, kteří se věnují vědě a vzdělávání. Povětšinou se jednalo o mistry a jejich studenty, na některých, zejména právnických učeních v Itálii a Středomoří vůbec, dokonce výlučně o studenty. Tyto univerzity si postupně vyvzdorovaly nezávislost na místním církevním či světském dozoru. Byla to cesta dlouhá a trnitá, neobešla se bez různých potyček, demonstrací, protestních odchodů a složitých vyjednávání, nicméně zhruba od 13. století platí, že si univerzity sami vytvářejí svá statuta a podle nich pak volí různé orgány v čele s rektorem. Samospráva a nezávislost byla považována za podstatu univerzity, vše ostatní bylo druhotné, včetně samotné výuky, vědy a kolejí či dalších nemovitostí. Panovníci záhy pochopili, že i pro ně jsou univerzity přínosem, a tak jejich vznik sami iniciovali. K dodržování všech jejich "obvyklých svobod" se přitom hlásili hned v zakládacích listinách. To je ostatně i případ Karla IV.

Moderní stát je mocnější než středověký. Má totiž podstatně více možností, jak zasahovat do života svých obyvatel, ba i do jejich smýšlení. S každou novou státní ideologií tak přišlo i nové pojetí univerzity. V osvícenství měla vychovávat schopné a loajální státní úředníky, v 19. století formovat pravé syny toho či onoho národa, potom měla vytvořit demokraticky uvažující inteligenci, jež by obstála i na mezinárodní scéně, a pak zase oddané stoupence hnědé či rudé ideologie, kteří se samozřejmě nemohli rekrutovat z rasově či třídně nevhodných rodin. Měnily se také modely řízení univerzit - v jejich čele stáli jmenovaní správci bez zřejmé vazby na vědu či výuku, vážení profesoři i tupí, ale spolehliví "rektoři-vůdci" a "soudruzi rektoři". Ideologie definovala rovněž vztah učitele a studenta i vliv studentů na správu školy.

Píšťalky bylo slyšet po celou dobu průvodu

Týden neklidu|foto:F. Tichý

Navzdory všem těmto opatřením a tlakům však zůstávala univerzita univerzitou, tedy onou korporací učitelů a studentů, která se chce spravovat sama a ze všeho nejvíc si cenní kritického svobodného myšlení. Dokázala to zcela zřetelně přinejmenším v letech 1848, 1939, 1948, 1968-1969 i v listopadu 1989. Teprve čas ukáže, zda je oprávněné do této řady započítat i nedávný Týden neklidu českých vysokých škol. Jisté však je, že šlo opět o společné vystoupení studentů i učitelů, kteří se nechtějí smířit s vnucovaným okleštěným modelem univerzitní samosprávy, v němž mají hlavní rozhodovací pravomoci přejít na osoby mimo univerzitu, nominované z třetiny přímo vládnoucí mocí. Také se jim nelíbí, že by měli po léta nedobrovolně přispívat k rostoucímu zisku soukromých bank. Protestují, protože vidí, jak jsou realizovány předvolební sliby o podpoře vědy a vzdělávání a jak už i do této sféry proniká korupce. Konečně odmítají akceptovat ideologické pojetí vzdělání jako zboží či investice, které je nabízeno managementem a specialisty vysokých škol zákazníkům a klientům z řad mládeže. Cílem jejich úsilí totiž není jen využitelnost poznatků v praxi a prosazení se na trhu práce.

Nevěřím tomu, že by navržená vysokoškolská reforma zvýšila prestiž a výkonnost českých univerzit. Osvícená autoritativní vláda sice bývá efektivnější než demokracie (proto se také v zaměstnání o šéfovi zpravidla nehlasuje), ale české politické elity už nám mnohokrát ukázaly, jak si toto řízení představují. Především však hrozí popření samé podstaty univerzit, neboť ty by přestaly být oněmi samosprávnými korporacemi. Naštěstí pouze de jure. Týden neklidu totiž ukázal, že i dnes jsou univerzity společenstvím učitelů a studentů, kteří svůj zápas o to, co je jim vlastní už od středověku, jen tak nevzdají. Vivat universitas magistrorum et scholarium!