Jiří Stočes: Vyrovnání jednoho starého dluhu
Zatímco Plzeň staví nové nákladné divadlo, v jiných městech bojují divadla o přežití. Třeba v Ústí nad Labem, kde politici zatočili s legendárním Činoherním studiem. Tamní soubor podporují sdružení a divadla z celé země: Tento týden například hostoval ústecký „Činoherák“ v Plzni na festivalu Move in Station. A také Jiří Stočes si vtomto fejetonu myslí, že by nám nemělo být lhostejné, když se dějí nepravosti.
V roce 1972 vzniklo v Ústí nad Labem, poněkud nevlídném průmyslovém městě, nově osídleném po odsunu Němců, divadlo nazvané Činoherní studio. Tato scéna, jíž prošla řada herců a hereček zvučných jmen, představovala v normalizačním Československu ostrov relativní tvůrčí svobody a tudíž i kvality. Také po pádu komunismu si divadlo uchovalo velmi vysokou úroveň. Činoherní studio přežilo povodeň v roce 2002, ale už nepřežilo současné vedení města, které v prvních měsících letošního roku zcela nestandardními a neuváženými kroky (či snad šlo od počátku o záměr?) divadlo de facto zničilo.
Řada ostatních divadel v republice již oslovovala herce Činoherního studia s nabídkami na angažmá – například do plzeňské činohry zamíří herec Jan Plouhar. Většina z herců se však rozhodla k odvážnému a zároveň riskantnímu kroku. Společně s dalším uměleckým i technickým personálem, ale i místními ústeckými podporovateli založili spolek Činoherák a chtějí v Ústí hrát dál. Jako stálá scéna se rýsuje opuštěné kino Hraničář v centru města. Na jeho rekonstrukci a provoz nového divadla, který se přinejmenším v nebližší době musí obejít bez podpory z veřejných peněz, vyhlásil spolek veřejnou sbírku a je až dojemné, jaký nalezla během několika týdnů ohlas.
Ostatně od 20. května začíná Činoherák opět hrát, zatím provizorně na lodi, kterou k tomuto účelu zapůjčili bratři Formanové. Mimochodem Petr Forman je uměleckým ředitelem projektu Plzeň – Evropské město kultury 2015. A společnost Plzeň 2015 udělila nedávno vedle tří cen kulturním počinům v jiných městech také jednu „odstrašující“ anticenu, kterou dostal právě ústecký magistrát za svůj postup v kauze Činoherního studia.
Sám jsem byl v Činoherním studiu v Ústí nad Labem pouze jednou, v podstatě náhodou. V roce – tuším – 2006 jsem se na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně účastnil jakési konferenci a její pořadatelé nás po prvním dni jednání odvedli právě do Činoherního studia na střekovském břehu Labe. Usadili nás v divadelním klubu ke stolům s připravenými chlebíčky, řízečky, saláty a dalšími pokrmy „rautového“ typu. Nejdřív nás však čekalo v podstatě soukromé představení, provedené tehdejším ředitelem Jaroslavem Achabem Haidlerem přímo v onom divadelním klubu, mezi stoly, na minimální vzdálenost od nás – diváků. Divadelní adaptace Fuchsova Pana Theodora Mundstocka byla ve své absurditě děsivá. Provedení bylo natolik přesvědčivé, že když se po představení rozsvítilo a byli jsme vyzváni ke konzumaci připravených pochutin, nikdo jaksi nebyl schopen…
A tak nás protagonista představení vytáhl na prohlídku jeviště, hlediště a zázemí divadla. Podělil se o kousek naznačené slavné tradice této scény, spíše se však rozhovor točil kolem nelehké současnosti divadla a již tehdy bylo zřejmé, že zdejší ensemble nehraje důležitou roli pouze ve sféře umělecké, ale i ryze občanské. Vedle toho se Achab Haidler předvedl také jako komik umně využívající situační a konverzační humor. Řízečky, saláty a chlebíčky jsme tudíž nakonec zdárně a s chutí snědli a povídalo se dlouho do noci.
Jak už jsem říkal – bylo to jediné představení, které jsem v Činoherním studiu viděl, hrané navíc jediným hercem a ještě ne na jevišti. I tak mi utkvělo v hlavě a pocity z něj zůstaly hluboko pod kůží. Prostě mistrovský kousek. Teprve dnes, v konfrontaci se zprávami o zániku divadla a obětavé snaze řady ústeckých občanů jej navzdory radnici udržet, si uvědomuji, že jsem vlastně tehdy nezaplatil žádné vstupné (ostatně ani to jídlo jsme neplatili). Ačkoli se dá předpokládat, že účet srovnali organizátoři konference, beru si to jaksi osobně a mám nutkavý pocit, že je na čase, abych tento svůj starý dluh vyrovnal. Takže milý Činoheráku, dodatečně posílám…
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
