Kde domov můj?

Máme novou nahrávku hymny a už jsme i slyšeli, že je v ní chyba. Já ji neslyším a pevně doufám, že ani ten hudební režisér, který měl oficiální nahrávku na starosti a neslyšel ji tak jako já, nebude za to nijak postižen: vždyť to je původně píseň divadelní, žádný oslavný hymnus na objednávku nebo vojenský marš. Ale musím říci, že tu píseň v jejím břeskném dechovkovém provedení jsem až příliš často slyšela na různých shromážděních, která jsme navštěvovali nedobrovolně. A často jsem si pomáhala ty situace přežít tím, že jsem si její slova interpretovala ironicky a zvolání převracela do otázky: A to je ta krásná země? Země česká? Domov můj? A hořce si odpovídala s repeticí: Země česká, domov můj.

Dnes se v mé zemi neděje nic výrazně horšího než v jejím evropském okolí, už s ní nejsem v konfliktu. Její krajina je jedinečná, nejen že tu voda hučí po lučinách a bory šumí po skalinách, ale pohybujeme-li se po ní, vidíme, že je každých pět kilometrů jiná. Zkuste to, kdo mi nevěříte, nepřišla jsem na to sama, ale řekl mi to jednou můj profesor němčiny, Bavorák z Mnichova. Každých pět kilometrů, opravdu, zkuste si to.

Krajina|foto: Jan Rosenauer

S přáteli jezdíme na výlety, při nichž tu zemi českou, domov náš, probíráme z různých stran. Každý z nás má jiné povolání a taky jiný pohled na společnou vlast. Eva, která je restaurátorka, má ráda věci upravené a udržované. Hana, která je historička, krajinu našeho výletu vždycky trochu pootáčí, hledá vnitřní souvislosti, všímá si stop po někdejší lidské činnosti. Lída si taky všímá stop po lidské činnosti, ale z jiného úhlu. Je odbornicí na životní prostředí a vidí stromy, louky, ptáky z hlediska jejich soužití s člověkem. Pro ni je domov i domovem rostlin a zvířat. Rudolf je technik a zatímco my se dohadujeme a v zaujetí svým hlediskem kráčíme bezmyšlenkovitě, Rudolf má vždycky správně orientovanou mapu a odhad času i vzdálenosti. Magda je historička umění a podle božích muk a staveb v obcích dovede odhadnout vzestup a úpadek míst, kudy jdeme. Ke každému turistickému faktu zná spoustu osobních podrobností. Stanislav je zemědělec a krajinu vidí z hlediska její zemědělské prosperity a dovednosti při jejím obdělávání. Pavel je zoolog a jako starý římský věštec umí vyčíst povahu krajiny z letu ptáků a výskytu ryb ve vodách. Jindřich je herec a vidí krajinu jako scénu pro každodenní drama. Tak spolu chodíme každý rok asi čtyřikrát: na Silvestra, počátkem května, na svatého Václava a 28. října. Možná bych měla říct, k čemu jsem té společnosti já. Jsem ten, který chce vědět, jak se co jmenuje, kam se to díváme, jak se nazývá ta hora a řeka, jestli tahle obec je ještě v Čechách nebo už za hranicí. Jsem ten, který vstupuje zarostlými brankami na hřbitovy, aby si přečetl a zapsal jména. Protože mám-li si odpovědět na otázku Kde domov můj, chci vědět, jak se to jmenuje tam, kde žiju, a jak se jmenuje to, nač se dívám.

Vlastně bychom se svým založením mohli žít kdekoli. Jen bychom potřebovali celý život na to, abychom našli přátele, s nimiž svůj domov sdílíme.