Kdo určuje podobu češtiny?

V jazykovém koutku se obvykle setkáváme s radami ohledně nejrůznějších jazykových jevů, ale neměli bychom zapomínat ani na obecné jazykové otázky. I ty totiž samozřejmě patří do okruhu problematiky, která uživatele jazyka zajímá. Často například slýcháme dotazy, kdo vlastně určuje, jak má vypadat spisovná čeština, je to jednotlivec nebo kolektiv? Věc se má tak, že o podobě jazyka a nejen spisovného rozhodujeme my všichni, celé jazykové společenství. V každé etapě vývoje jazyka jsou prostředky neutrální, a prostředky, které se postupně stávají takzvaně příznakovými, tzn. jejich použití se začíná omezovat jen na některé situace nebo texty. V současné češtině se například pomalu stávají neutrálními tvary typu děkuju, kupuju a tvary děkuji a kupuji se naopak posouvají do sféry knižní. A proč se tyto tvary stávají knižními? Tento posun, tedy tzv. posun ve stylové platnosti, se děje spontánně, na otázku proč se to tak děje nedokážeme odpovědět. Říkáme tedy, že se tak dané tvary začínají pociťovat. Lidově řečeno, v některých situacích nám některé prostředky začínají připadat zvláštní, nepatřičné. A kdo tedy rozhodne, jestli ještě jsou nebo nejsou spisovné apod. Vlastně i o tom rozhodnou uživatelé sami, a to prostě tím, že určité tvary, slova nebo konstrukce začnou v určité oficiální a relativně prestižní situaci používat více než prostředky jiné. Jiná otázka je, a o tu asi jde především, kdo udělá ten rozhodující krok, že zapíše do mluvnice nebo do slovníku hodnocení spisovný – nespisovný, hovorový, slangový apod. Ani to nemůže udělat jednotlivec. Takové hodnocení se děje kolektivně, lingvisté z různých akademických a univerzitních pracovišť se o něm důkladně radí, ověřují, jak často se ten který jazykový prostředek používá v určitých typech textů apod. A potom rozhodnou. Ano, ale je třeba zdůraznit, že rozhodnou na základě toho, jak se takový prostředek opravdu užívá. Takže se rozhoduje na základě současného stavu jazyka. Je mylné si představovat, že se v určitou chvíli rozhodne, jak by měl jazyk vypadat, a podle toho se potom mluvčí řídí. Mluvnice nejsou nikdy psány „na 20 dopředu“, ale popisují stav jazyka v daném okamžiku a ve chvíli, kdy vyjdou, už začínají zastarávat, protože jazyk se vyvíjí dál.]]>