Klimatizace

Do Německa jezdím zásadně vlakem. Německé dráhy jsou spolehlivé, rychlé a cestování navýsost pohodlné. Pokud se navíc trochu vyznáte v systému slev, nemusí to být až tak drahé. K naprostému standartu u všech německých vlaků včetně těch nejposlednějších lokálek již dnes patří klimatizace, která je obvykle nastavená na poměrně nízkou teplotu, což je při krátké cestě příjemné, ale když jedu přes půl Německa, neopomenu se navzdory venkovním
tropickým vedrům poněkud přiobléknout. Moje manželka v klimatizovaných vlacích i tak zpravidla nastydne. Nu což, pokrok je nezastavitelný.

Vagóny vybavené klimatizací se snaží alespoň na mezinárodních spojích nasazovat i České dráhy. Když jsem počátkem srpna nasedal v Plzni do mnichovského rychlíku vypravovaného z Prahy, bylo velmi teplo (přiznejme si, i takové dny jsme letos v létě alespoň tu a tam zažili.). Zamířil jsem do posledního vagónu, který vypadal na rozdíl od těch dvou ostatních poměrně
prázdně. Po vstupu jsem ihned zjistil proč - ve vagóně nešla klimatizace a bylo zde vedro k zalknutí. Vagóny vybavené klimatizací totiž nemají okna, která by se dala otevřít. K čemu, když větrání zajišťuje technika, že? A navíc je to takto bezpečnější. Nebozí cestující, vesměs zahraniční, tak ve vagónu polehávali celí červení na upocených sedačkách jako sardinky vařící se ve vlastní šťávě. Průvodčí jen bezradně krčila rameny - prostě se rozbila klimatizace. A tak se jelo dál. Zda cestu všichni ve vagónu s rozbitou klimatizací ve zdraví přežili, nebo zda se podařilo závadu nějak odstranit, už nevím, sám jsem rád postál v uličce přeplněného prostředního vagónu a vystupoval poměrně záhy za hranicemi. Stále jsem si ale říkal, jak by byli ti nebožáci v posledním vagónu jistě vděční za otevřená okna starých vagónů, které na českých kolejích stále ještě znatelně převažují.

Vlaky - stará souprava vozí cestující od 60. let minulého století|foto: Pavel Pavlas

Zpátky jsem jel po dvou týdnech přes Železnou Rudu. Možná mi to nebudete věřit, ale ten den bylo opět vedro. V lokálce směrem k hranicím se mnou jel i nějaký německý milovník Šumavy s batohem a fotoaparátem typu "dělo". Na hranicích jsem oba přestoupili z příjemné a samozřejmě klimatizované německé lokálky do českého motoráku. Jeho mladá průvodčí byla sice pohledná, ale typicky česky otrávená. Je přeci v práci, že? Nestáli jsme jí ani za
pozdrav. Tak vítej doma, říkal jsem si. Záhy jsem ale na vlastní oči viděl, jaké přednosti oproti německé dráze má dráha česká. Německý milovník Šumavy vystupoval v Zelené Lhotě. Celou cestu z Alžbětína - snad s výjimkou špičáckého tunelu - stál u otevřeného okénka a evidentně si to užíval. V dokonalých a plně klimatizovaných německých vlacích totiž nezažijete ten pocit, kdy vám vítr ovívá během jízdy tvář a vy krajinu, kterou projíždíte,
nejen vidíte, ale i slyšíte a co víc - cítíte. Les, louku, vodu, skály, kupku hnoje.

A tak zatímco pro mnohé z nás je klimatizace ve vagonech znakem dokonalosti a pohodlí, vězte, že jsou i tací, kteří to vnímají zcela obráceně. A je otázka, jestli jednou nebude otevřené okno ve vlaku výsadou první třídy a symbolem největšího možného luxusu. Ostatně kabriolety jsou také zpravidla dražší, než auta s pevnou střechou, přitom na jejich výrobu je třeba rozhodně méně plechu.