Kráčelo jaro Nazaretem

O jaru byly napsány tisíce veršů a další jistě napsány budou. Proč ne, vždyť
jaro je svůdné období snad všech poetů. Jeden z nich, Václav Renč, napsal ve
své známé básnické sbírce Popelka nazaretská:

Kráčelo jaro Nazaretem.

Učilo ptáky zpívat dětem -

a v srdcích probouzelo žal.

Proč, proč je smutno v Nazaretě?
Proč je tak smutno v celém světě?

Že mor i v kvítí hořkne dál.

Tyto Renčovy verše se mě natolik dotýkají, že se k nim jako kněz nyní
v květnu často vracím při Májových pobožnostech. Vypráví známý příběh Panny
Marie, matky Pána Ježíše. Nedovedu je popsat nijak jinak než tak, že se mi
líbí a skoro si bez nich nedovedu jaro představit.

Památník obětem zla - Maria

Za připomenutí však stojí určitě i to, jak a kde vznikaly. Bylo to v
polovině padesátých let minulého století v leopoldovské věznici, kde je
vězeň komunistického režimu Václav Renč jeden po druhém skládal, ale nemohl
v celku zapsat, protože i to bylo zakázáno. Psaly se tedy miniaturním písmem
na malé cigaretové papírky, které postupně propouštění vězni vynášeli potají
ven (leckdy si je ale také pamatovali a nosili v hlavách), kde se až potom
sestavily do konečné sbírky. Ta mohla být poprvé vydaná teprve v roce 1969.

Svojí mimořádnou genezí se Popelka nazaretská podobá jinému
unikátnímu dílu, které je u nás v Plzni (a nejen zde) dobře známo. Podobá se
Meditační zahradě pana Hrušky. I ta má svůj počátek v komunistickém
kriminále, ve kterém si ji Luboš Hruška představoval, a ve své konečné
podobě a kráse zazářila až mnohem později, kdy mohla být realizována.

Obě díla, Popelka nazaretská i Meditační zahrada, se rodila podobně
jako člověk. Rodila se v bolestech a s láskou. Proto jsou jedno i druhé živé
a nesmrtelné, stejně jako lidská duše.

Básníka Václava Renče nelze napodobit. Přesto lze s vděčností za jeho
nejkrásnější básnické dílo dodat:

Kráčelo jaro Nazaretem.

Kraj po kraji šlo celým světem -

světem, co neví kudy kam.

Spolu s tou dívkou z Galileje

jdi tam, kde nejen slunce hřeje.

Tou cestou jdi, a ne jinam.