Loď se potápí, na palubě se tančí

"Co jsi dělal 17. listopadu 1989?" Tato otázka zamořila v posledních dnech mediální prostor jak prasečí chřipka. Odpovídají význační činovníci i prostý lid, hybatelé dění i přícmrdové dějinných zlomů. Ke druhé skupině se hrdě hlásím: a osloven, abych se k výročí vyjádřil, vylíčím, jak se člověk dotkne velkých dějin, ani o tom neví.

Kdyby totiž tu otázku položil někdo mně, odpověděl bych citátem z jednoho českého filmu: "To vím, soudruzi, opět docela přesně." Poštěstilo se mi totiž, že na ten den připadala jedna význačná událost v životě leckterého mladého muže. A tak každý sedmnáctý listopad vítám vůli naší veřejnosti oslavit se mnou výročí mého maturitního plesu, letos dvacáté. Fuj, to jsem sebestředný.

Maturitní ples|foto:Jan Rosenauer

Bylo to tak. 17. listopad připadal na pátek. Nejspíš hnusný, lezavý den na sklonku podzimu. Takový, kdy tehdejší Moskevská ulice, kde jsem přesedal na trolejbus do lycea, připomínala plynovou komoru. Jako ostatně každý den, kdy bylo pod mrakem a inverze v Plzni dosahovala hodnot typických spíše pro mosteckou hnědouhelnou pánev.

Ples byl situován do Měšťanské besedy, měli jsme ho společný ještě s jednou třídou. Šatnou šla šeptanda: před Besedou je večer nějaká demonstrace. Puzeni zvědavostí jsme se s pár přáteli šli na protistátní živly, ostouzené krajským orgánem strany Pravda, podívat. Uprostřed parku skutečně stál hlouček lidí, ale nic se nedělo, a tak jsme se vrátili (teď už vím, že gró demonstrace stálo o kus dál, u knihovny). Dál bychom stejně nešli: v sedmnácti jsme sice režim, který tu vládl, nesnášeli. Ale víc než kradmé vtipy na adresu jeho tuposti si většina mých vrstevníků nedovolila. Heslo "budeš mít průser, nepustěj tě k maturitě" fungovalo spolehlivě. A navíc: vůbec nikdo v mém okolí nečekal, že za pár dní půjde vysmívaný režim kukat. Nejlépe můj pocit z té doby vystihuje výrok zpěváka Tří sester Fanánka, který konec osmdesátých let v Čechách popsal v seriálu Bigbít slovy: "Vypadalo to, že na tisíce a tisíce let to bude takhle hnít, občas se objevil Jakeš, řekl nějakou kravinu a bylo to celý... takovej happening."

A upřímně řečeno, nejožehavější problém byl, jak propašovat do šatny něco butylek Buška z Velhartic neb podobné dobové šmakulády a tam pokradmu užívat zapovězeného ovoce.

Ples měl vcelku obvyklý průběh. Jsa tanečním antitalentem, nezúčastnil jsem se předtančení - mimochodem, nacvičovalo se v sále v Červeném Hrádku, kde výše zmíněný Jakeš plácal kraviny. Budiž řečeno, že předtančení na dobově proslulý ploužák skupiny Frankie Goes To Hollywood, proslavený tzv. odvážným filmem Bony a klid, bylo na dobové poměry neotřelým krokem. Ještě předtím jsme se shlukli na schodech Besedy a najatý fotograf ztropil snímek, kterému se dodnes směji.

Pak předtančili kolegové a hudební vložky chopil se proslulý taneční orchestr Oty Hellera. Vybavuji si ještě svůj velmi matný výkon v sóle učitelů: manželce našeho bývalého třídního se touto cestou omlouvám. Další průběh večera jest lety poněkud zamlžen. Vybavuji si pouze svou neteř, bez které se dnes na Hané neprodá jediná kopírka, a necudné poznámky, které vilný spolužák Š. činil o její sukni.

O půlnoci jsme se rozžehnali s Besedou a rodinnými příslušníky. Odebrali jsme se do obce Hradiště, abychom tam probendili peníz stržený prodejem půlnočních novin. Ještě je mám schované. V Hradišti jsme setrvali až do ranních hodin. Liberální hostinský nedbal vyhlášky o zákazu nalévání alkoholu mladistvým, vařil chutný a hutný guláš a v kuchyni poslouchal zrádného emigranta Matušku. V pokročilé hodině z něj vypadlo, že na Hlasu Ameriky říkali, jak v Praze seřezali nějakou demonstraci.

Logo|foto:Český rozhlas

Z Hradiště jsme odcházeli za úsvitu. Ještě nás zdržel kolega K., ve zuboženém stavu zapletený ve větvoví nad řekou Úslavou, která kolem hostince teče. Pak jsme nasedli do trolejbusu, a odjeli vstříc novým časům.

Tak takové to tenkrát bylo.