Lubomír Stejskal: Jde to i jinak

Jmenuje se Doris Windlinová. Pochází ze Švýcarska. V devadesátém šestém našla svůj nový domov na západě Čech. Ráda maluje v plenéru, zejména na ulici. Takto tvořila ve velkých městech v Evropě i zámoří. Podle svých slov: bez problémů. Pak přijela se stejným záměrem do Karlových Varů a zažila typický projev české malosti.

Umělkyně si v lázeňské části města postavila stojan. Strážníci nekompromisně požadovali povolení k záboru místa. To malířka neměla, a proto ji vykázali. Argumentovali platnou vyhláškou města. Později se ukázalo, že tak docela pravdu neměli. Normu je možné s trochou dobré vůle a za použití zdravého rozumu vyložit i jinak.

Že zabrání místa o ploše jednoho metru čtverečního na ulici, potažmo pěší zóně široké více než 10 metrů, není něčím, co by se mělo policejně řešit. Zejména když umělkyně tvoří dílo, které bude na zahraničních výstavách Karlovy Vary propagovat.

Nicméně striktní dodržování vyhlášky ze strany města přivedlo Švýcarku loni v prosinci opakovaně do konfliktu s ochránci zákona. To vyvolalo odpor části občanů. Umělci zorganizovali tříkrálový happening za svobodu tvorby.

Objektivně připomeňme, že rozumný primátor Karlových Varů Petr Kulhánek ještě předtím uznal, že jde primárně o svobodu tvorby, která by neměla být omezována a malířce se omluvil. A v minulých dnech magistrát překvapil tím, že ustoupil od zákazu volného malování zejména na kolonádách.

Místo vyhlášky dává radnice přednost instruktáži strážníkům. Preferuje to, co nazývá citlivým postupem. Celá tato kauza, zbytečná a absurdní, opět ukázala, jak neblahé důsledky mohou mít pokusy v zájmu jakéhosi obecného dobra omezit mantinely svobody.

Otrocké lpění na problematických paragrafech už nejednou přineslo víc škody, než užitku. Naštěstí si to vedení karlovarského magistrátu možná pozdě, ale přece jenom uvědomilo. Naše největší lázně trápí celá kolekce problémů. Jedna umělkyně u malířského stojanu poblíž Mlýnské kolonády takovým problémem ale rozhodně není.