Lubomír Stejskal: Nečekaná premiéra

Všechno má svůj čas. Dávná biblická moudrost. Platí pro každého z nás, obyčejné smrtelníky. Stejně tak pro prezidenta republiky a začátek i konec jeho hradní kariéry. Toho druhého mezníku jsme svědky právě dnes. Asi nikoho by v nejbujnější fantazii před deseti lety nenapadlo, že se stane to, co nyní rozděluje českou společnost. Že se Václav Klaus bude vracet do podhradí nejen ověnčen bílým slovenským dvojkřížem. Ale že se stane prvním zdejším prezidentem od roku 1918, na něhož byla horní komorou parlamentu podána žaloba pro velezradu.

Sotva v pondělí odpoledne média tuto zprávu přinesla, následovala kanonáda argumentů, názorů, analýz, postojů a vyjádření. Osoba Václava Klause dokázala to, co v uplynulých nejen deseti letech bezpočtukrát: tentokrát nejspíš více než dosud polarizovala veřejné mínění. Tím se Václav Klaus v kauze údajné velezrady neliší od Václava Klause, jak jsme ho znali dosud. Opět vyvolal, byť v tomto případě nepřímo, názorovou konfrontaci. Protichůdné postoje mají nejen členové jeho fanklubu na jedné a odpůrci na druhé straně. Rozděleni v úhlech pohledu jsou samozřejmě politici, také ale právní odborníci. Podobná dělící linie může vést rovněž mezi členy Ústavního soudu. Takto viděno, nelze než konstatovat: ani v závěrečné fázi Klausova působení na Hradě nic nového.

Vyhraněné postoje nejsou ničím, co by odcházejícímu prezidentovi nebylo vlastní. V tomto smyslu, dovedeno do absurdní krajnosti, zůstal Václav Klaus sám svůj. Jak už velké osobnosti historie bývají. Není to důstojné odcházení z úřadu, ale ani žádná tragédie. Jít k soudu ještě neznamená být odsouzen. Vždyť i pro hlavu státu musí platit: kdo má čisté svědomí, nemá se čeho bát.