Lubomír Stejskal: Neštěstí nechodí po horách

Je to známa pravda. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. K tomu můžeme dodat: ani čas si nevybírá. Jistě - v adventní době jsme citlivější. Na všechno, co by jako blesk z čistého nebe mohlo narušit pohodu Vánoc. Platí to také o zraněných plynařích pracujících minulý čtvrtek na sídlišti Lochotín. Místo kouzla svátků lůžko na popáleninovém centru na pražských Vinohradech. Člověk míní a život mění. Kolik takových příběhu rok co rok slyšíme.

Jeden z nejhorších ze zapsal do análů nejen města Tachova. Psal se rok 1973. Třináctý prosinec. Nebyl to pátek. Ostatně ani na tuto pověru neštěstí nehledí. V děsivém rozměru události bylo podstatné něco jiného. Okamžik výbuchu. V ubytovně na tachovském sídlišti Východ došlo tehdy k explozi plynu časně ráno. Patnáct minut po třetí hodině. V době, kdy obyvatelé postiženého domu spali. Následky byly hrůzostrašné. O život přišlo na pět desítek nevinných lidí. Nadcházející vánoce onoho roku ztratily pro jejich pozůstalé na významu. Šokovaní lidé je prožili ve stínu ohnivého pekla.

Co zbývá po tolika letech? Stále živé vzpomínky a důstojná pieta. Někteří lidé si stěžují na skromný památník, který na místě neštěstí stojí. Prostý kámen s pamětním nápisem. Sám o sobě nemusí být vnímán jako nedůstojný. Nedůstojné je něco jiného. Důsledky toho, co můžeme nazvat rozmáhající se pejskařskou kulturou na našich sídlištích. Jejímu rozmachu sotva můžeme stát v cestě. Šokující ovšem je, když psi vykonávají potřebu právě u tohoto kamene – a jejich majitelé tomu nikterak nebrání.

Výzvy žádající důstojnější vzpomínkové místo jsou jistě hodné pozornosti. Ostatně radnice k nim není hluchá, je to ale něco jako běh na delší trať. Naproti tomu elementární zásady slušnosti a úcty k obětem tachovského výbuchu může respektovat každý. V tomto okamžiku, dnes, zítra, každý den. Ti, pro které život skončil 13. prosince 1973 si alespoň takovouto minimální pietu bezpochyby zaslouží.