Lubomír Stejskal: Poslední varování

Komplikovaná a dosud ne zcela srozumitelná aféra Nagyová má silný osobní aspekt. Žena, která začínala podobně jako tisíce jiných, ať už jde o firemní kantýnu nebo práci v účtárně, se dokázala vypracovat do nejvyšších pater nevoleného segmentu politiky. Na špičkové úřednické místo. Tady by mohla být dána za příklad. Jako důkaz, že když se chce, tak to jde. Tento osobní aspekt věci zahrnuje vlastnosti, kterými není obdařen každý. Ne všechny znějí uchu obyčejného občana libě.

Náleží k nim nezbytná dávka cílevědomosti, ambicioznosti až dravosti, ochoty obětovat osobní čas vyššímu cíli, kariérismus. Nic z toho Janě Nagyové nechybělo stejně tak, jako nadobyčejná pracovitost. Vždyť sám premiér, když obhajoval její odměny, o nichž se dolním deseti milionům může jen snít, tvrdil, že dře jako kůň.

Možná už tehdy začal premiérův pád do politické žumpy na Vltavě. Jak současnou situaci označuje regionální tisk v bavorském Regensburgu. V nadšení z její nadstandardní pracovní výkonnosti a mimořádných organizačních schopností, bylo prvním mužem kabinetu opomenuto několik zásadních pravidel. Že lidé ženoucí se raketově po kariéře mohou působit jako neřízená střela i na nové pozici. Že důvěřovat můžeme, ale prověřovat musíme. Ve vlastním zájmu. A konečně, že všechna moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Toto Petr Nečas teoreticky jistě dobře zná. Přesto je dnes premiérem v demisi a jeho zítřejší politická kariéra v troskách.

Komplikovanou kauzu policie teprve rozmotává. Jistě se dočkáme mnoha dalších překvapení. Na okraj osobního příběhu Jany Nagyové můžeme konstatovat: kdyby v době, kdy působila jako mzdová účetní v chodovském Chodosu někdo prorokoval, že tato žena bude jednou ve vysoké funkci na Úřadu vlády, věřil by mu málokdo. A kdyby tehdy přišel někdo s názorem, že tato žena jednou způsobí pád vlády, nevěřil by mu nejspíš nikdo. Přesto se obojí stalo.

Počínání Jany Nagyové se všemi širšími souvislostmi by mělo být varováním i výzvou. Pro všechny politiky, současné i budoucí. Ne kvůli jejich vlastní kariéře, ale především proto, aby nepřišli o to minimum důvěry, kterou tu a tam občané vůči nim a politice obecně ještě jako zázrakem chovají.