Masaryk a pravda

Vstoupit do zápasu o pravdu může být někdy hodně ošemetné. Nejen proto, že na mysli vytane relativizující otázka biblického Piláta: Co je pravda? Postavit se veřejně za poznanou pravdu znamená nést kůži na trh - a vysloužit si za to upřímnou nenávist. Mistr Jan Hus by mohl vyprávět. O nenávisti mocných církve na úsvitu 15. století. Tomáš Masaryk zase o nenávisti ulice. Aby také ne. Vždyť ve sporu o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu bylo nutné volit mezi pravdou a falešným vlastenectvím. Masaryk si vybral to první a rázem se stal pro veřejné mínění zrádcem národní věci. To v druhé polovině 19. století nemělo daleko, ze společenského hlediska, k odsouzení sebe sama do vnitřního vyhnanství.

Připomeňme si základní údaje z hodin českého jazyka. Oba rukopisy, jako by objevené v roce 1817, a dnes všeobecně vnímané jako padělky, byly tehdy vydávány za autentické staročeské texty pocházející z devátého a třináctého století. Tedy literární senzace. Vzhledem ke svému stáří a obsahu sloužily jako vítaná ideová podpora národnímu obrození. Masaryk a další realisticky smýšlející osobnosti se ovšem nemohly smířit s tím, že do základů českého patriotismu byla přimíchána účelová lež. Koneckonců státy se udržují těmi ideami, z nichž vznikly. Také proto požadoval nové a precizní ověření pravosti rukopisů. Zde se ovšem střetl zájem o vědecky podloženou pravdu s politickým nacionalismem a Masaryk na čas ztratil důvěru velké části české společnosti. Té více vyhovovalo opojení sympaticky vyhlížejícím podvodem než pohled do očí nepříjemné skutečnosti. Tomáš Masaryk byl součástí drtivé menšiny, která ovšem disponovala důležitým trumfem: měla pravdu. A nestyděla se ji hájit, přestože proti sobě měla nepřátelskou většinu těch, kdo byli uvedeni v omyl.

Tomáš Garrigue Masaryk|foto: archiv D. Hertla

V tom také spočívá velikost TGM a z ní plynoucí inspirace pro současnost. Řečeno sportovním slovníkem, každý zápas, i ten národní, motivovaný těmi nejvznešenějšími cíli a úmysly, se musí hrát fair play.