Mirákl v Bezručovce

„Jak vás máme představit?“, ptají se mě občas, když se nachomýtnu k nějakému šaškování v médiích. Obvykle mne ta otázka uvede do rozpaků: vím já?, chce se mi obvykle říci. Nakonec se obvykle dohodneme na nálepce „publicista“. Snažím se jen, aby mi před ni pořád necpali adjektivum „hudební“.

Protože už to není pravda. Jak zpívá v jedné písničce Petr Fiala z Mňágy: byly to starý hloupý časy, dobře, že jsou pryč. Jasně, co říkám, říkám s velkou nadsázkou. Jsem rád, že mě to potkalo a ničeho nelituji.

Před pár lety se ale z radosti začala stávat řehole a z řehole opruz. Svět tuzemského popu a lidí, kteří ho popisovali, se měnil. Tak, že jsem mu přestával rozumět a asi jsem ani nechtěl. Možná to souvisí s věkem, možná s obecnou degradací té hudby, které dámy na ministerstvu kultury říkají „veselá“, nevím.

Zbylo mi z toho pár celoživotních závislostí: kapel a jedinců, které budu sledovat, dokud udrží nástroj a myšlenku. S některými jsem se za ta léta docela sčuchnul a vzájemné vztahy načas přerostly pracovní rámec. S odstupem času jsem docela rád, když se na ně podívám, proberu je a řeknu si, „ale jo. Žádnej Kočka a spol. Samý slušný zboží.“

Takže jednoho potěší, když některé z těch známostí, domněle zesnulé, ožijí. A ještě lepší je, když jejich hudba vezme hákem i ty, pro které jsme my, na dohled čtyřicítky, tak leda veteráni první světový. Což jsem si zase půjčil od jedné kapely, tentokrát plzeňské.

Ověřil jsem si to na minulý čtvrtek v bývalém Šantánu na kapele, na kterou jsem tehdy opravdu držel. S Priessnitz jsem se seznámil, vidím to jako dnes, 10. září 1993, ještě ve staré Lampě. Tehdy měli na kontě dvě desky. Pár skvělých klipů od Davida Ondříčka, tehdy známého jen užšímu kruhu zasvěcenců. A hlavně zlatou akcii v podobě hudby a textů, která nebo které nějakým zázrakem trefily genia loci jejich jesenické rodné hroudy. Úplně jsem je docenil až po letech, když jsem se tam dostal: ale budiž řečeno, že stejně dobře fungovaly i v podobných koutech téhle země, s podobnými osudy a povahopisem.

Spáchal jsem tehdy v šatně Lampy rozhovor, upřímně nevalný. Pak jsme to ještě párkrát zopakovali, občas se potkali – ty historky si nechám do nějakých memoárů, budou-li. Bylo skvělé sledovat, jak se Priessnitz dokázal proměňovat, nacházet nová témata a zároveň si držet figuru. Dali se poznat na první dobrou a jejich desky a koncerty byly kotvou v české popmuzikální krajině, zasviněné stále tupější hudbou jako Plzeň nákupními centry (konec pěti vteřin komunální satiry).

Radio Wave Live Sessions - Priessnitz|foto: Kateřina .

Zhruba před čtyřmi lety jako by to celé skončilo. Tu a tam se člověk dozvídal o nahodilém koncertu, tak jednom za rok. Bral to jako normální proces, kdy životaběh, nové priority a nové výzvy rozloží i nejpevnější společenství. Aspoň zmizeli když ne v nejlepším, tak ve chvíli, kdy za jejich poslední výkony pamětníka hanba nefackovala, říkal jsem si.

Pak střih: prosinec 2010, kino Oko v Praze, vánoční koncert. Stojíme tam s druhým pamětníkem a dojetí nás trhá na kusy, ani ho nestačíme ředit obvyklými prostředky. Žádné nové písničky. Ale ty staré fungují a zub času na nich stopy nenechal. Publikum – které desky nejspíš nachytalo na uložto.cz a jiných úschovnách, a klipy zná leda tak z Youtube – má repertoár v malíčku víc než my tehdy.

A o čtvrt roku později zas, tam, kde to znám a kde jsem doma, tudíž dvojnásob. My staří kozlové jsme v defenzivě. A Priessnitz stejně skvělý, jako tehdy v září třiadevadesát v Lampě.

Byly to starý hloupý časy: dobře, že z nich aspoň něco zbylo.