Mozek a já
V sobotu na Přimdě to bylo, kdy jsem po dlouhé době znovu po dlouhé době pojedl mozeček. Každý má jíst to, co potřebuje, říkal děda, uvědomil jsem si nad talířem jeho terapeutickou poučku. A hned v sobotu jsem se v chytrých novinách dočetl, že mozek člověka je dnes zcela určitě odlišným orgánem,(já říkám zařízením), než vlastnil člověk před deseti tisíci lety. To souhlasím, i když to nemohu ani vyvrátit, ani potvrdit, jak říkají nic neříkající mluvčí. Potěšilo mě nedávno, když jsem se jinde dočetl, že ne všechny neurony umírají, jak soudila věda ještě nedávno, ale některé se rodí dokonce i v pokročilém věku. A paměťových se to také týká, ale i čichových buněk a dalších. Díky lepším mozkům toho o mozku víme stále více. Mozek to byl, který vymyslel magnetickou rezonanci, pozitronovou tomografii a jiné fígle, sloužící lékařům mozků k pronikání do mozků jiných.
Mozek je tím zařízením, které nám vymyslelo a komentuje ego. Naše ego, Já každého z nás, je rozpitváváno s neutuchajícím egocentrismem člověka, i když musím spravedlivě povědět, že ego zkoumá člověk pozitrony i poslechem také u jiných živočichů. Například u myší, delfínů a slonů a psů a podobných zvířat. U myší je si ego člověka jisté až na vlastní půdu, ale u delfína už si není vědec tak jistý, protože u delfína hrozí, že je chytřejší člověka a také, že si ego uvědomuje stejně, ne-li silněji, než egocentrický egoista Homo suverens.
Já... Neurověda a já, neurovědy a my. Všechno se to točí kolem mozku, všichni se snaží dozvědět, jak funguje řek, která část mozku se prokrví při zamilovanosti prosté, která polovina mozku řídí psaní a která řídí řízení auta. Tak nějak mozkocentricky je to všechno vedeno, ale pochybeně, domnívám se. Mozkem to vím, ale v duši si tak jistý nejsem. S tou zamilovaností mě to vzalo, právě tady si nejsem jistý, že lásku řídí amygdala, kde u zamilovaných zjistili britští vědci - neurologové přeměnu oxyhemoglobinu na deoxyhemoglobin. Blbost, říkám vám a jim, není to pravda. Duše je zaktivizovaná daleko víc a nevidí to vědátoři jenom proto, že se soustřeďují na hlavu. V duši se mění doteky očí na červené barvivo krvinek vztahu. Možná si teď myslíte, že přeháním a že si chci stát za každou cenu na svém, že nerespektuji vědeckou neurovědu. Respektuji, ale co se duše týká, co se týká lásek a smutků, co je opravdicky tím já, je jinak. Důkaz lidé mají. Ještě jsem neviděl člověka, který by vyslovení zájmena já, doprovodil gestem, ukazujícím na vlastní hlavu, kde to jejich ego v jejich mozku bydlí. Všichni lidé, včetně neurovědců, díval jsem se, si při označení svého já ukazují na místo, kde mají srdce. A srdce, to už je velmi blízko duši. Daleko blíž, než obě hemisféry. Já, to je jinde než v hlavě, víme to, že?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
