Můj kraj

Nejen Švejk tvrdil, že každý máme být přímo odněkud. Moje maličkost sice
většinu své existence prožívá v Plzni, ale kořeny mám jinde. Před válkou i
po ní jsem žil v malé pohraniční obci - v Korunní. ( To jméno možná někomu
připomene známou minerálku, na kterou ostatně nedám dopustit - s jedním
dodatkem: musíte ji pít přímo u pramene ). Je to tam, kde z jihu hory
Doupovské a ze severu hory Krušné sbíhají k Ohárce tak prudce, že se do
zářezu řeky vešla jen železnice - silnice už musí šplhat do kopců. Dodnes
tam dokážu přičarovat hřiby nebo dobromysl nebo najít na kameni vyhřívající
se "prahorní relikt" - eskulapa, jak jsme říkávali užovce stromové. Je to
tam, kdy se vypínají zříceniny Himlštejnu, Šumperku či Leskova, kraj
ohraničený ze severu majestátním Klínovcem a kapličkou na Měděnci. Tam jsem
vyrůstal jako dvojjazyčné dítě - jediný kamarád byl Němec. (Dodnes si
vzpomínám, jak, když napadlo, jsem se maminky ptal, jak se řekne česky
Schnee čili sníh.)

Klínovec|foto:David Hertl, Český rozhlas

Po válce Němci byli pryč, nastoupila pestrá národnostní směska. Někdo
obdělával pole (ne všichni to uměli), někdo jen vykradl statek nebo hospodu
a zmizel neznámo kam, část pracovala na kyselce, jiní se nechali zlákat
výdělky nedalekého jáchymovského eldoráda. Po zřízení vojenského újezdu
Hradiště Korunní sice zůstalo na jeho okraji, ale do svých lesů už jsem
nemohl - leda potají a i to jen na okraj. Obce se postupně vylidňovaly,
mnoho domů pustlo nebo bylo rozebráno na stavební materiál, o patnících u
silničky, které určitě pamatovaly císaře pána, nemluvě. Leckterá pole byla
opuštěna, mnohé cesty zarostly.

A přece se něco - hlavně v posledním období - děje. Část obce zvaná Kamenec
se stala vlastně sídlem chalupářů - a ti se o své chalupy starají. Trochu
podobné je to i v samotném Korunní. A v části zvané kyselka postavilo novou
obrovitou výrobní halu, dobudovává se tam už nyní hojně využívané
parkoviště. Poměrně výstavní vila - Stará pošta, kde moje maminka bývala
poštmistrovou, se také opravuje. Směrem na Okounov byl navrtán nový
minerální pramen. A parta nadšenců s úspěchem postupně renovuje od války
pustnoucí objekt Haunštejnu čili Horního Hradu. Budují tam i botanickou
zahradu s cílem zachránit i pro budoucí generace řadu endemitů, tedy
rostlin, které na celém světě rostou právě jen a jen tam. Připravuje se -
pravda už dlouho - vyhlášení oblasti za chráněnou. Měla by se jmenovat
Střední Poohří.

Logo|foto:Český rozhlas

A tak věřím i já, že tenhle kousek pohraničí, jak se stále a oprávněně říká,
sice s velkým zpožděním, ale přece jenom dokážeme zvládnout. Věřím, že v tom
kousku naší země pod Sedlem, Božím stolcem a zatím nepřístupnou Jehličnou
bude zase krásně a útulno. Život tam opravdu není lehký. O to víc fandím
všem, kdo na téhle záslužné práci berou svůj podíl.