Na co NATO? Na to...

26. listopad 2002
Publicistika

Minulý týden se v Praze uskutečnil dlouho očekávaný a dlouho obávaný summit NATO. V širších souvislostech se toto setkání odráží i v příspěvku Jiřího Tomáše Blažka. "A tak se nakonec nestalo nic. V Praze byl klid, snad jen několik rajských jablíček skončilo jinak, než pro co původně zrála. Výlohy v pohodě, výložky, jak se někdy policistům a vojákům říká, také, v pohodě skončil summit severoatlantické aliance i pro státníky, ale největší balvany spadly ze srdcí těm našim...začíná komentář....

...Ministr vnitra Stanislav Gross dlouho před událostí slíbil rezignovat na svůj post v případě, že se jeho podřízeným vymkne něco z ruky. Trochu zbytečně teatrálně; nikdo to předem nepožadoval, nikdo by se nedivil, kdyby různí různé postoje demonstrující Prahu a její slávu poškodili. Nestalo se nic, takže pro řadu lidí vznikl velký problém, totiž nezabývat se válkami v ulicích a soustředit se na to podstatné, co se u nás domluvilo. Forma zůstala nepoškozena, je třeba a je čas zabývat se obsahem.

Summit NATO v KCP

Do aliance dostaly pozvánku další země, summit se zabýval mezinárodním terorismem a Irákem. Všechno v programu summitu velmi důležité, ale nejdůležitějším poselstvím zdá se být postoj Evropy k Americe a nazpět. I zarytý amerikanofil musí připustit, že Amerika v posledních letech hodně zpychla. Úder z jedenáctého září loňského roku byl strašný a ponaučení z teroristického masakru stálo tisíce životů. Když ale na té hrůze budeme hledat, a dělá se to u tak smrtelné záležitosti velmi nesnadno, i užitečný a kladný náboj, najdeme ho. Říkejme tomu třeba pozitivní transformace zkušenosti. Tou hlavní je poznání Američanů samotných, že jejich země a jejich demokracie přestaly být nedotknutelnými pilíři, že každý pilíř je možné ohrozit, protože svět a jeho obyvatelé takové prostředky mají. A přibývá lidí, kteří neváhají použít je, a co překvapivějšího, použít je proti Americe. To byl, myslím si, ten největší poúrazový šok z napadení amerických dvojčat. A vůbec ne pouze pro Američany, také Evropané jako by nechápali a pak si dlouho nemohli připustit, že místem činu byla právě Amerika.

Evropa si po dlouhé době znovu uvědomila své mateřství, svou zodpovědnost k americkému dítěti, svůj rodičovský pud. Opačně si v Americe, ale vůbec ne v tak velké míře, uvědomili evropanství jako jistotu svého původu, historicky sice vzdáleného, ale dobrého domova. Jako vztah. Většina Američanů také pouze podvědomě, pudově, ale nastalo to. Útok na Ameriku posílil ve vzájemném dialogu pozici Evropy, to je dnes již jisté. I ti amerikanofilové připouští vážné trhliny v americké venkovní politice a Američané jí konečně začínají mít za skutečně zahraniční a nikoliv venkovskou, jak bylo z amerických direktiv před více než rokem silně cítit. Velmi přátelsky, ale velmi jasně to zmínil Václav Havel, když v neagresivních a inteligentních synonymech hovořil také o neohrabanosti americké politiky.

Mapa Evropy

Problém nestojí tak, zda Evropa potřebuje více Ameriku než Amerika Evropu. Potřebují se navzájem, pudově i pragmaticky. Tuto odpověď bez položené otázky summit dal. A v tomto hloupě a nadutě různými penězi a náboženstvími rozděleném světě řeklo setkání představitelů světa také to, že bez alianční dohody, bez severoatlantického paktu, to ještě dlouho na zeměkouli s lidmi nepůjde. I k správnému pochopení evropsko-amerických souvislostí, k očištění kdysi ryzího vzájemného respektu, ke klidu a jistotě, je třeba mít NATO. Na to všechno je stále ještě třeba mít NATO. Jinak se nestalo nic. Forma zůstala nepoškozena, obsah zcela nevojensky zmoudřel...

Spustit audio