Nádoby pro minerální vodu, ze kterých v Mariánských Lázních pijí, se s dobou mění
Doby, kdy na mariánskolázeňské kolonádě korzovali svátečně ustrojení pánové a dámy a decentně usrkávali minerální vodu z překrásně zdobených nádobek, jsou nenávratně pryč. Dnes tam převládá volnočasové oblečení a PET lahve. Zejména u nás, Čechů. Zahraniční návštěvníci tráví v lázních více času a rádi si dopřejí určitý luxus. My preferujeme jiné výhody.
Mariánské Lázně jsou nejmladšími lázněmi v tzv. Západočeském lázeňském trojúhelníku. Jako samostatná obec vznikly až v roce 1812. Ne, že by se o zdejších minerálních pramenech nevědělo dřív – už v polovině 16. století se na dnešním Mariánskolázeňsku prováděly pokusy se získáváním kuchyňské soli odpařováním. Sůl byla tehdy v Českém království nedostatkovým zbožím a místní prameny jí obsahují hodně. Jenže je to hlavně projímavá Glauberova sůl. U ní hledejme začátky léčebného využití minerálních pramenů na Mariánskolázeňsku.
Lékař Jan Josef Nehr
Léčivé účinky zdejší minerální vody jako takové byly objeveny teprve koncem 18. století. V roce 1779 nastoupil do premonstrátského kláštera v Teplé mladý lékař Jan Josef Nehr a jal se prameny zkoumat. Léčil nejenom klášterní bratry, ale i vesničany z okolí. K tomuto účelu si vybral Křížový pramen, ze kterého se získávala tepelská sůl. A také Mariin pramen, což ale není klasická pitná kyselka, jedná se o silné vývěry oxidu uhličitého.
Vznik Mariánských Lázní
Jednoho dne se stal „zázrak“ - po měsíční kůře se na vlastní nohy postavil a domů odešel chromý syn kopáče jílu Gubernáta z Chotěšova, který ho sem přivezl na trakaři. Od té chvíle se doktor Nehr zasazoval o zřízení lázní. Přesvědčit se mu podařilo až opata Karla Kašpara Reitenbergera, který se zasloužil o postavení většiny lázeňských budov v Mariánských Lázních. To z jeho rozhodnutí tu od roku 1812 máme samostatnou obec Mariánské Lázně.
Slavní hosté
Lázně postupně nabývaly věhlasu a časem je navštívila celá plejáda osobností evropské vzdělanosti. Jejich výčet by byl hodně dlouhý a tak se spokojíme s uvedením jenom několika z nich: N. V. Gogol, F. Chopin, A. Dvořák, F. Nietzsche, S. Freud, F. Kafka… Anglický král Edward VII. se v Mariánských Lázních v roce 1904 sešel s rakouským císařem Františkem Josefem I. – tuto událost připomíná letos odhalené Sousoší Monarchů (110. výročí) a veselé figurky i seriózní expozice v Městském muzeu (viz. fotogalerie).
Mariánské Lázně se tehdy dostaly na palcové titulky světového tisku. Edward VII. tu také v roce 1905 slavnostně otevřel golfové hřiště, které je dnes nejstarší v České republice. Nejbohatším návštěvníkem byl bezesporu perský šach Muzzefír Eddin – do Mariánských Lázní si přivezl zlatou vanu a při projížďkách kočárem rozhazoval po ulicích drobné mince. Požadoval každodenní ohňostroj, ale na to město jaksi nemělo…
Goethe a jeho poslední láska
Německý básník, spisovatel a učenec Johann Wolfgang Goethe je návštěvníkem, který poutá nejvíc pozornosti. V Mariánských Lázních pobýval v letech 1820 až 1823. Křížový pramen si údajně nechával posílat ve džbáncích i do Výmaru, tolik věřil jeho blahodárnému vlivu na své zdraví. Byl živoucí reklamou, jeho osobnost přitáhla do lázní spoustu hostů.
A traduje se, že zde prožil svoji poslední velkou lásku – k mladičké Ulrice von Levetzow. Byl o 55 let starší než ona. Pravdu o svém vztahu si oba vzali do hrobu. A my se můžeme jen dohadovat o tom, zda velkovévoda Karel August požádal v létě 1823 o Ulričinu ruku pro Goetha z jeho pověření nebo to byla osobní akce starého přítele. A proč se Ulrika za celý svůj život nikdy neprovdala? Dostala přece 12 nabídek k sňatku…
Město pramenů
Zatím byla řeč o Křížovém a Mariině pramenu, ale v Mariánských Lázních a okolí se nachází více než 100 pramenů různého složení – což přináší široké spektrum léčebného využití. Mariánskolázeňské prameny jsou oficiálně uznány za léčivé a jako k léčivům je třeba k nim přistupovat.
Pokud si nechcete ublížit, poraďte se předtím, než je začnete užívat, se svým lékařem. Uškodit by vám neměla voda z Karolinina pramene a z Ambrožových pramenů přezdívaných Prameny lásky. Ambrožovy prameny jsou slabě mineralizované a mají vyšší obsah železa, říká se, že pitím tohoto pramene děvčatům zčervenala líčka a muži omládli.
Přírodní vývěry
V Městském muzeu v Mariánských Lázních je k vidění ukázka původního vývěru pramene v dutém kmeni stromu, k takovým kdysi lidé chodili pro vodu s běžným nádobím z kuchyně. Dnes na kolonádě stačí otočit kohoutkem, minerální voda je svedena do potrubí. Praktické, ale nijak poetické.
„My se věnujeme obnově původních přírodních vývěrů minerálních vod, takže můžeme jmenovat celou řadu minerálních pramenů třeba mezi Kynžvartem a Mariánskými Lázněmi, které mají zvířecí názvy, je to pramen Jezevčí, Srnčí, Myší, Zaječí, Kančí a další,“ uvádí ředitel muzea Ing. Jaromír Bartoš. Neradí je ale příliš ochutnávat, kvalita není kontrolována. Pro minerální vodu tedy raději opravdu zamiřte k prozaickým kohoutkům.
Nádoby na pití minerální vody
Poetičnost se vytrácí, také pokud jde o nádobky, ze kterých lidé vodu pijí. Hodně lidí dnes dává přednost PET lahvím a umělohmotným kelímkům – jsou levné, lehké, skladné a nerozbijí se. Zdá se, že plasty poznenáhlu vytlačí porcelán, který zase před desítkami let vytlačil sklo. Počátkem 19. století zareagovali na rozvoj lázeňství právě skláři a houfně rozšířili nabídku o skleněná pítka – číšky a pohárky s uchem či bez, zpravidla zdobené rytými nebo malovanými obrázky, často vedutami z lázeňského místa.
Někdy k nim patřila také skleněná brčka na nasávání vody. Ve 2. polovině 19. století skleněná pítka nahradila pítka porcelánová opatřená hubičkou. I porcelán byl (a stále je) bohatě dekorován. Hubička zajišťovala pohodlné pití vody a chránila zuby před usazováním kamene, není divu, že se porcelánová pítka ujala. V Mariánských Lázních ovšem až v polovině 20. století, o téměř 100 let později než jinde. Proč? Odpověď vám dá příspěvek Soni Vaicenbacherové.