Když se díváme na oblohu, díváme se do minulosti. A někdy i miliardy let zpátky

Když se večer zadíváme na oblohu, máme pocit, že se díváme „tam nahoru“. Ve skutečnosti se ale díváme i hluboko do minulosti. „My vlastně nikdy nevidíme vesmír takový, jaký je právě teď. Vždy ho vidíme se zpožděním,“ vysvětluje Michal Rottenborn. Zatímco světlo z Měsíce k nám letí něco málo přes jednu sekundu, u vzdálených galaxií se díváme do minulosti staré i deset nebo dvanáct miliard let. Některé hvězdy, které dnes pozorujeme, tak možná už ani neexistují.

Astronomie už dnes podle Rottenborna není o tom, že by astronom stál celou noc u dalekohledu a díval se do okuláru. „Do dalekohledu se dnes dívá kamera a astronom sedí u počítače,“ říká. Vědci pracují s obrovským množstvím dat, kterých je tolik, že se všechna ani nestihnou zpracovat. Právě proto se do některých projektů mohou zapojit i běžní lidé a pomáhat například s hledáním stop po mimozemském životě pomocí výkonu svých počítačů.

Přestože dnes máme k dispozici špičkové přístroje a vesmírné dalekohledy, většinu vesmíru podle Michala Rottenborna stále neznáme. „My dnes dokážeme vnímat méně než deset procent vesmíru. Zbytek tvoří takzvaná temná hmota a temná energie, ale nevíme, co to vlastně je,“ připomíná. Právě vesmírný dalekohled Jamese Webba teď ukazuje objekty tam, kde by podle dosavadních teorií vůbec být neměly. I proto se může stát, že se naše představy o vesmíru v příštích letech znovu výrazně změní.