Noha na stole
Na konci roku máme sklony bilancovat, sečítat úspěchy, odečítat neúspěchy. Jaký to byl rok pro nás osobně a jaký obecně? A co lze nechat ve starém roce a v novém začít znovu, a co naopak si sebou poneseme do nového, přestože bychom za tím nejraději zabouchli dveře? Pokračuje Ondřej Vaculík.
Ze všeho nejraději bychom ve starém roce nechali například dluhy, neduhy a nemoci, neschopnosti, nepotřebné věci a nedobré lidi, pokud není naděje, že by se zlepšili, nebo že bychom na jejich zlepšení my mohli mít vliv. Otázka tedy je, jaké změny jsou v naší moci a co naopak musíme trpělivě případně útrpně snášet.
Jeden příklad jsme s přáteli řešili na horách, na Šumavě v restauraci u sjezdovky na Špičáku. Lyžovačka byla dobrá, což o to, lidí tak akorát, nikde se netvořily fronty. A to ani v samoobslužné restauraci, kde kromě nás byla na obědě také skupina Holanďanů. Pro ty jsou hory stejnou vzácností jako pro nás moře. Proto měli přirozeně povznesenou náladu i bez alkoholu a obědvali slavnostně. A tu si jeden z nich, muž středních let, který první dojedl, dal nohu na stůl, před talíře těch, kteří ještě jedli. Udiveně na něho pohlédli stejně jako ostatní osazenstvo restaurace. Ba na chvíli, jak se říká, zavládlo zaražené ticho, které musel pocítit i on: že se chová nepatřičně a káravé pohledy všech míří k němu a k jeho noze na stole. Sundá ji, sklidí ji pod stůl, zastydí se? V tu chvíli se on naopak sebevědomě rozhlédl jako kovboj ve westernu. A v sále vskutku zavládlo dusno jako v salonu na divokém západě, kde by mu tu nohu možná někdo i prostřelil. Jeho spolustolovníci, Holanďané, sice zčervenali, ale dál mlčky jedli a nic mu neřekli. Tvářili se, jako by všechno bylo vlastně v pořádku. Proč ho neupozorní, divili jsme se, to se ho bojí a nebo dobře vědí, že je to takový strašný vůl? Tak proč ho s sebou berou na hory? Vlastně jsme začali být na ty Holanďany naštvaní. A přemýšleli, jestli nemáme zakročit sami. Hledal jsem v mysli slovíčka, jako že noha na stole je absurdní a jestliže ji nesundá, bude exkomunikován. Kamarád v němčině sestrojil větu hezčí: Dobrý muži, pokud tu nohu neprodleně sundáte se stolu, přestane vám hrozit pár facek. Slovem "pár" v němčině si však nebyl jistý a "několik facek" znělo už trochu přehnaně. Nakonec jsme věc dobře rozvážili a nezdárnému Holanďanovi nic neřekli. Aby si to jeho spolustolovníci nevykládali jako náš šovinismus, kdy jedna holandská noha na stole je záminkou k projevu nepřátelství vůči všem Holanďanům. Raději jsme rychle dojedli, zaplatili a odešli. Ale další lyžování už bylo jakési mdlé, Holanďanem poznamenané. Večer jsme příhodu znovu probírali a došli k závěru, že jsme ho přec jen měli napomenout - nikoli jako Češi, ale jako normální vychovaní lidé, Evropané. Vždyť ani on tam neslušně neseděl jako Holanďan, ale jako prostě nevychovaný chlapík bez ohledu na národnost. Představa, že takhle neslušně tam třebas sedí i dnes a nejspíš bude sedávat i v novém roce, se nám náhle zdála nepřijatelná. Jenže už bylo pozdě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
