O bezprizornosti

Byl to zvláštní konec roku. Davy lidí vtipkujících na Staroměstském náměstí, snowboarďáci na Šumavě a v Krkonoších, nedočkavci, co stříleli z petard už den před Silvestrem. Osamělí pozounéři, zlatá mládež, vybírači košů, rodinky s dětmi. Tolik bister a restaurantů, jeden přímo z výhledem na pražský orloj, kde se sedělo venku v lenoškách pod výhřevnými lampami, kde se večeřelo a pilo šampaňské. Všichni totiž chtěli dát o sobě vědět, chtěli se bavit, chtěli být aspoň na chvíli součástí něčeho většího, co nás přesahuje. Změna letopočtu je jistě něčím, co člověka přesahuje a dává řád našemu chaosu a nový rytmus našim předsevzetím.

Logo|foto:Český rozhlas

Je však otázka, zda se silverstrovští lidé chtěli bavit proto, že doba je tak veselá a bezstarostná, prostě zda byli klausovsky optimističtí. A nebo se bavili proto, aby zapomněli? Dvě přírodní katastrofy na sklonku roku, jedna v Tatrách a druhá, mnohem větší, v několika zemích jihovýchodní Asie, upozornily znovu a důtklivě na to, jak málo dovedeme ve věku globálních sítí předvídat a jak slabí jsme, když jde opravdu do tuhého. A ještě jedna věc je z konfrontace bavících se silvestrovských lidí a pěti miliónů asijských bezdomovců po přírodní katastrofě jasná: navzdory rafinovaným společenským vazbám zůstáváme bezprizorní. Zůstáváme bezprizorní právě jako ti bezdomovci.

Termín bezprizornost se mi stal klíčovým slovem uplynulého roku. I když to nechceme říct nahlas, stále víc si svou bezprizornost uvědomujeme. Vazby mezi námi jsou stále víc technologické a obchodní, rodina ztratila svůj původní význam, technický pokrok předehnal možnosti člověka, spoustě věcí přestáváme rozumět, ztrácíme se v množství výrobků všeho druhu, vazba na rodnou hroudu přestala existovat, protože jsme doma všude, kam doletíme za hodinu nebo za dvacet hodin letadlem. Bezprizorní lidé jsou poznamenáni poznáním, že všechno kolem nich je provizorní. Pracovní místo, politický názor, varná konvice, lidské vztahy. Nic není definitivní, nic nemá trvání. Důsledkem je epochální nervozita.

Léčíme svou bezprizornost. Jedním z léčebných prostředků je hledání idolů a slavománie. Hledáme elementární moudrost a velká poselství ve výrocích slavných lidí, což vede k paradoxu, že například superstar Aneta Langerová nám radí, co počít se svým životem. S radami a poradami se protrhl pytel, všude a ze všech stran sdělují celebrity, jaký je smysl žití, jestli je vhodnější jíst jídla kořeněná korejským wasabi nebo americkým tabaskem a jaký mít poměr k punku. Tím, že se opíráme o názory těchto moderních zpovědníků, se naše vlastní bezprizornost ještě prohlubuje. Bezprizorní lidé hledají i jiné formy sounáležitosti. Například v nákupech, nebo třeba v cestování, v souznění s přírodou, v mudrosloví, ve fundamentalismu, v nacionalismu, ve velkých osobních výkonech, ve virtuální realitě, v hrách nebo v drogách.

Logo|foto:Český rozhlas

Pochopit hloubku současné bezprizornosti znamená pochopit současné duševní obtíže moderního člověka. Nicméně už to, že mnoho lidí si svou bezprizornost uvědomuje a snaží se přimknout k trvalejším hodnotám, je dobré znamení. Je mnoho lidí, kteří pochopili civilizační chvat a nervozitu jako výzvu ke změně stylu života. Uvědomili si, že naše civilizace není principiálně špatná, ale že ztratila oporu v tvorbě hodnot. Všichni si nějak uvědomujeme, jak těžké je vytvářet v instantní době trvalé, nepřehlédnutelné hodnoty, tedy věci, které umí vzdorovat času, ať svým obsahem nebo formou. Proto si na prahu nového roku myslím, že nejdůležitějším úkolem nadcházející doby bude schopnost uvědomit si, v jakých cyklech pracuje příroda, co to je čas, na chvíli se zastavit a přemýšlet o tom, co nás přesahuje a co my - rození řidiči a ovladatelé - nikdy nebudeme řídit ani ovládat. Jen pokud to dokážeme, tak budeme mít lék na bezprizornost.