O jazyku společenství, o vlivu prostředí na jazyk a o mluvě řemeslné čili profesní.

Tentokrát jazykový koutek zahájíme dotazem: náš posluchač, pan Karel Seidl z Plzně se ptá, proč se říká Česko a Lašsko, když je možné říci také Čechy a Lachy. Nemělo by být správně Češsko ?

A víte, že má pan Seidl vlastně pravdu ? Termín Česko je dnes pravidelně prosazován v tisku, v rozhlasu i v televizi. Někteří jazykovědci slovo obhajují hlavně proto, že v něm vidí paralelu k obdobným názvům (např. k pojmenování Slovensko známe přídavné jméno slovenský; ke slovu Česko přídavné jméno český; srv. Rusko - od slova Rus). Jedná se ovšem o pohled soudobý, nikoliv historický. Hláska ch se totiž ve slovanských jazycích měnila v š. V době našeho národního obrození tak byla vnímána slova češský a Češsko jako přirozené formy (odvozené ze základu Čech; mylně se objevoval i tvar čechský). Tradice se ovšem posléze ustálila na podobě český. Slovo Česko je potom chápáno jako původní jmenný tvar přídavného jména (v rámci tendence k ekonomickému užívání jazyka). Osobně se však spíše přikláním k názvu dvouslovnému (Česká republika); tím spíše, že je v našich podmínkách slovo Česko vlastně "jen a pouze" účelovým novotvarem.

Od pojmenování národního nebo "nářečního" územního celku přejděme ale k jazyku či mluvě společenství, k tzv. mluvě profesní. Hovoříme-li o vlivu prostředí na jazyk, každého určitě napadnou termíny slang, argot. Pod pojmenováním slang se v našich podmínkách rozumí spíše lexikon a frazeologie určitého prostředí. Argot se mnohdy ještě tradičně chápe jako "mluva utajená", tedy "šifrovaná" (např. v kriminálním prostředí, v okruhu narkomanů apod.). Např. ve Francii se však pod termínem argot může skrývat označení obou "typů mluvy". Pro tzv. "sociální" mluvu ovšem v minulosti existovalo více označení; tradičnímu pojetí argotu odpovídal často termín hantýrka (např. ve spojení: zlodějská hantýrka).

O slangu i o argotu jsme už v jazykovém koutku hovořili i dříve. Existují ale ještě další označení. V ruském, francouzském nebo v německém prostředí se někdy dosud popisuje tzv. žargon (jako "mluva určitého prostředí", která je specifičtější než slang). Běžně užívaný výraz se nazývá též kolokvialismus (jistě všichni známe slovo akorát), nově utvořená slova (novotvary) se označují jako neologismy. Slova se hodnotí i z hlediska slohového, podle kontextu užití i podle citového zabarvení.

V mnoha oborech lidské činnosti je ale běžné, že řada pojmenování souvisí pouze s určitou profesí, v jejímž rámci se jich užívá. Existuje pak mluva rybářů, vorařů, řemeslníků, která se od slangu poněkud liší. V takovém případě se (hlavně u nás) mluví o profesním slangu, profesionalismech apod. Místo odborných termínů se užívá výrazů, kterým rozumějí pouze (nebo především) pracovníci v daném oboru. Mnohdy se jedná o slova přejatá (u nás především z němčiny). Tak třeba železničáři krumplují švelery(přehazují pražce), rybáři znají podestřelce (mřenku či bělici) nebo rejzáka (hrouzka obecného), zedník kádruje (třídí sypký materiál, tzv. "prohazuje") na kádru (na zednické prohazovačce, na sítu), švadlena přišije k okraji látky krympličku (drobný ozdobný "zoubek" nebo krajku), mezi druhy kovářského kladiva se odlišuje falc-hamr, pólhamr, sechamr, u furberku (formanského vozu) nesmí chybět čuba čili drva (brzda), hrnčíř vyrobí z modřice (z modré hlíny) čertík (džbánek na víno) a na něm uchatí (přichycuje ucho ke ztvrdlé nádobě), švec upraví kantáčkem (šídlem) na podělávce či poďávce (na dřeváku ve tvaru pantofle) nárudo (kožený vršek), voraři svážou dohromady pramen (z několika vorů), sklář upraví baňku (polotovar) a vloží výrobky do komorovky ("komorové" pece).

Možná by bylo dobré, aby se jazykovědci dohodli na nějakém jednotnějším hodnocení "sociální mluvy" V poslední době o to někteří autoři opravdu usilují. Rozdíly v terminologii jsou někdy značné. Pro "sociální mluvu" se nejčastěji prosazuje termín sociolekt. Slova a slovní spojení, která takový sociolekt zahrnuje, se pak označují jako sociolektismy.