O úctě k právu
Právo a zákon je věčné téma, zvláště v demokratické společnosti. A v tuzemsku se dostává na přetřes často. Téma inspirovalo k následujícímu zamyšlení i Svatopluka Holce:
Plán je zákon - bylo nám hlásáno. A bylo to tak. Pětiletky bývaly schvalovány tehdejším Národním shromážděním jako zákonná norma. Jen si nějak nevzpomíná, že by - s výjimkou počátku padesátých let kdy šlo o něco jiného - byl někdo za nesplnění plánu souzen, natož odsouzen. Ředitelé závodů se brzy naučili vědět, se kterým činitelem se musí dohodnout na úpravě plánu, aby se tak nějak splnilo a byly prémie. Totalitní režim měl k právu opravdu příšerný poměr. Jen si vzpomeňme, jak směšně počátkem prosince 1989 působilo sebezáchovné rozhodnutí tehdejšího předsednictva KSČ obnovit práce na ustavení Ústavního soudu, tedy orgánu, který byl už 29 předpokládán v tehdejší ústavě, ale nikdo se nenamáhal jej vůbec konstituovat! Ostatně s tím Ústavním soudem nám to po listopadu také trvalo řadu let. Více než zpupná reakce byla i z nejvyšších míst, když tento orgán vloni připomenul, že ústava není trhací kalendář a na možnost vyhlášení předčasných voleb má své jasné postupy, které naše sněmovna dodržet neráčila. I to dokazuje, že neúcta k právu je jedním z nejtěžších důsledků minulosti.
Když bývalo v módě za každou cenu kritizovat Spojené státy, nejednou jsme se dočetli, že tam volební komise mají právo přezkoušet voliče ze znalosti ústavy a že to slouží k diskriminaci voličů jiné barvy pleti. Nevím, možná v tomto ohledu - před nějakou dobou - byla taková kritika i oprávněná. Ale představte si, že by takovou možnost měly volební komise u nás. Jak bychom asi dopadli? Ruku na srdce, vážení - do jste naši platnou ústavu alespoň jednou pořádně přečetl , natož snad aby ji měl doma! A přece ústava je základní zákon každého státu! Asi by znělo příliš kacířsky kdybych vydavatelům onoho množství reklam a různých tiskovin navrhl, aby místo toho týdenního, skoro kilogramového kvanta papíru, do každé domácnosti dodali jeden výtisk naší ústavy.
Okolo práva a jeho vymahatelnosti je zajisté spousta problému. Jsou to třeba sporná rozhodnutí některých soudů - viz třeba až po pěti létech vynesený osvobozující rozsudek v kauze exministra Vladimíra Mlynáře. Je to skutečnost, že každoročně pěkná řádka odsouzených vůbec nenastoupí výkon trestu prostě proto, že vůbec nikdo neví, kam se poděli. A mohl bych dlouhou dobu pokračovat - příklady si jistě každý dovede doplnit sám.
Nicméně stále platí: co není zakázáno, je dovoleno. Má svoboda má dvě hranice: jednak je to svoboda druhého, jednak nemohu jednat proti zákonu - jinak musím počítat s důsledky. Demokracie je jistě vláda lidu, lidem a pro lid. To To ale ne vždycky musí znamenat, že většina má pravdu. Uvedu známý příklad - a vsadil bych na něj jedna ku stu: na otázku zda znovuobnovit trest smrti by většina zřejmě stále byla pro.
Jinak řečeno: místo absolutního monarchy nebo samovlády úzké skupinky nastupuje rozdělení - a vzájemné hlídání a korekce - tří mocí: moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní. V celostátním měřítku je to - velmi jednoduše řečeno - parlament, vláda a vrcholné soudy. Dělba moci chrání demokratickou společnost jak před anarchií, která neuznává vůbec nic, tak před jakoukoli podobou diktatury. A té jsme si snad užili víc než dost.
I proto znovu opakuji: važme si práva. A pokud se komukoli z nás v něm něco nepozdává, není snad tak nemožné obrátit se na svého poslance či senátora. Jenomže: víte, kdo je váš poslanec nebo senátor? A jsme patrně u podstaty téhle úvahy čili zase na začátku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
