Ohlédnutí za festivalem Finále
V dnešním komentáři se kolegyně Petra Kunová ohlédne za právě skončeným festivalem českých filmů Finále v Plzni. Jaký byl ten letošní a jaký bude příští?
Týden trvající filmový maratón Finále je v cíli. Soutěžní přehlídka tuzemské kinematografie letos nabídla divákům bez jedné celkem 100 filmových projekcí. Centrum města se hemžilo zahraničními i tuzemskými festivalovými hosty, tvůrci i kritiky. Festivalovou akreditaci si pořídilo více než 6 stovek lidí a prodalo se přes 16 tisíc lístků. Chtělo by se volat: král zemřel, ať žije král. Ale nějak to nejde od srdce. Za právě skončeným festivalem zůstávají rozpaky a velké otazníky, co dál.
Důvodů je několik. Nejpodstatnější z nich je ten, že festival přišel o své přirozené a historicky dané centrum, kterým bylo v předchozích letech kino Elektra na Americké třídě. Tady je dnes vietnamská tržnice, což mimochodem řadu hostů letošního Finále doslova šokovalo. Novým transplantovaným srdcem Finále se proto stala secesní budova Měšťanské besedy. Mohli bychom říct, operace se povedla, pacient přežil. Ale ne bez následků. Do secesních útrob Měšťanské besedy se nepodařilo přenést prchavou a těžko definovatelnou veličinu, které se říká "festivalová atmosféra." Zatímco v předchozích letech se festivaloví hosté, tvůrci a jejich diváci přirozeně mísili v útulné improvizované kavárně, foyeru a chodbách Elektry, pod zlatými štuky Měšťanské besedy jakoby festivalový duch zmizel neznámo kam. Ale budiž. Přesídlení do besedy má i světlé stránky. Koncentrované promítání dokumentů v jejích sálech totiž potvrdilo význam a dlouhodobě progresivní trend v oblasti české dokumentární tvorby. To, že se dokumenty uváděly přímo v centru festivalového dění, jenom podtrhlo fakt, že jde o oblast, která v současné české kinematografii stojí - zatím bez masovějšího povšimnutí publika - vysoko nad filmy hranými, a to především díky své autenticitě, kultivované filmové řeči a myšlenkové hloubce.
Nejproblematičtějším momentem letošního Finále byla bezesporu festivalová invaze do prostředí multiplexu CinemaCity v Plaze. Návštěvníkova cesta do plyšového sedátka je jakousi pseudo-křížovou cestou. Míříte-li do kinosálu, musíte nejprve doslova probloudit spletí komerčních zón. V nákupním centru totiž není místo pro jasný festivalový navigační systém. Majitelé centra vlastně ani nemají zájem festivalovým návštěvníkům usnadnit třeba šipkami jejich bloudění. Vždyť, kdo jednou u nás zabloudí, třebas i něco nakoupí. Když překonáte léčky kupčíků a uondaní se šťastně blížíte ke kinosálu, čeká vás ještě omračující nemilosrdná dávka výparů ze série rychloobčerstvovacích stanic těsně vedle vstupu do multiplexu. Pokud se s kapesníkem na nose rozhodnete odložit kabáty v šatně, máte smůlu. Na něco tak zbytečného a nevýdělečného v rozlehlém hangáru jaksi nezbylo místo. Korunu všemu nasazuje fakt, že delegaci tvůrců neuvidíte. Ta se totiž do multiplexu příznačně drápe po venkovním nouzovém schodišti. Festivalový duch se CineStaru lekl a zmizel. Využití multiplexu, byť je v centru Plzně, se pro festival Finále jeví jako likvidační. Otázkou je, co bude dál.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
