Oslovování v češtině

Oslovení prvním pádem, tedy například pane Novák, patří do tzv. běžně mluveného jazyka, tedy do neformální nespisovné komunikace. Panu Novákovi můžeme říct pane Novák, pokud je to náš soused, se kterým se důvěrně známe, potkáme se s ním na zahradě a mluvíme spolu přes plot o soukromých věcech.

Kdo chce zdvořile oslovovat, měl by používat pátý pád. Jenže tvary pátého pádu v praxi působí obtíže, uživatelé češtiny někdy váhají, jak je správně utvořit. Konkrétně jde např. o příjmení zakončená na -ec. Pána, který se jmenuje Adamec, správně oslovíme pane Adamče nebo můžeme použít i novější oslovení, které má tu výhodu, že se v něm neměkčí hláska: pane Adamci.

Předmětem častých dotazů bývají také příjmení zakončená na -o a -e, ačkoli oslovení lidí, kteří jsou nositeli takových příjmení, je neproblematické, protože tvar pátého pádu je u nich stejný jako tvar pádu prvního. Například pána, který se jmenuje Stýblo, oslovíme pane Stýblo, pana Osolsobě oslovíme pane Osolsobě apod.

Jak na nepřechýlená ženská příjmení?

Oslovování žen v praxi ve většině případů nepůsobí žádné problémy, protože ženská příjmení mají tvar přídavného jména a ten je v prvním i pátém pádě shodný. Paní, která se jmenuje Nováková, oslovíme paní Nováková.

Problémy nastávají v případě nepřechýlených příjmení typu Jana Kučera Nováková. To vzdálenější příjmení, Nováková, je v takovém případě příjmení za svobodna a pro oslovení se nehodí. Musí se tedy oslovit „paní Kučera“? Nebo snad „paní Kučero“?

Na něco takového čeština není vůbec připravena. Jestliže má příjmení podobu Jana Kučera Nováková, naštěstí se dá použít celé a skloňování se tak opře hlavně o tvar příjmení vyjádřeného přídavným jménem a skloňování nezní tolik cize. Myslím tím, že když se řekne třeba rozhovor s Janou Kučera Novákovou, posluchač příliš nepostřehne cizorodé Kučera mezi běžným Janou a Novákovou. Přesně tak se nejčastěji postupuje v praxi a lépe to asi nejde vyřešit.