Petra Kosová: Proč se Plzeňané tak ochotně skládají na zvony?

4. říjen 2013
Publicistika

Jen málokterá sbírka vzbudila takový ohlas mezi Plzeňany jako „Ze srdce zvon pro Bartoloměje“. První dva nové zvony se včera představily na náměstí Republiky. Petra Kosová se plzeňským zvonům věnuje v následujícím komentáři.

Zatímco čas od času někteří daňoví poplatníci holdující sportu nevraží na nové divadlo a milovníky divadla zase dopaluje nový stadion, bratrsky se obě skupiny sešly u kasičky na nové zvony. A byli štědří. Přitom zvony nezachraňují lidské životy, ani nespasí před chudobou. Proč tedy v tomto případě obyvatelé Plzně tak rádi sahají do vlastní kapsy, aby město tu krásu, ze které se nikdo nenají, mělo?

Jsou snad Plzeňané furianti? Měli jsme zvony, dvakrát nám je sebrali, ale my je máme zas!? Na to jsou Plzeňáci moc pragmatičtí. A ani na kartu zbožnosti nelze vsázet. Protože neochvějně katolická Plzeň – to bývávalo v historii, dnes už to neplatí.

Jistě měla významný podíl na úspěchu sbírky kampaň, kterou rozjel soukromý podnikatel. Jenže proč by se do ní tak rády zapojovaly různé obce nebo kulturní akce? Proč se skládají různá sdružení, spolky, jednotlivci? Proč je takový zájem o certifikáty, které zaručují jméno dárce na zvonu?

Nejromantičtější varianta je, že mají prostě Plzeňáci odjakživa jakýsi „zvonový“ gen. Protože ke zvonům na území města měli vždycky vyhraněný vztah. Zalistujme vyprávěním, které zaznamenal Jaroslav Schiebl: prý nejméně rádi mívali Plzeňané zvony od sv. Anny, zněly příliš ostře. Zvony u Dominikánů neměly nijak zvláštní zvuk. Od Františkánů zase údajně zněly vychloubačně.

Nejraději měli Plzeňané zvony na věži arciděkanského chrámu, dnešní katedrály sv. Bartoloměje. Co o nich podle Jaroslava Schiebla říkali? „když se rozezvučí farní zvony, zní to, jako když se modlí rodina, z jejíž hlasů vyniká s pravou pobožností hlas táty „Bárty“.

A nejenom to! Dále se ještě v Schieblovi dočteme: „Cestující přijíždějící od Prahy po železnici, když vyjížděli ze soutěsky nade Mží u Pecihrádku a před nimi otevřelo se panoráma Plzně, otevírali okna vozů a vtipkovali „už jest cítiti pivovar“. Veselost jich však ustupovala rázem vážnosti, když dorážel k jejich sluchu mohutný hlas našeho „Bárty“, který byl jaksi akustickou značkou Plzně.“

Bárta neboli Bartoloměj. Největší zvon, který stále ve zvonici chybí. Po první světové válce, kterou milovaný Bárta nepřežil - byl zrekvírován - opatřil nový velký zvon, rovněž Bartoloměje, plzeňský Měšťanský pivovar. Konzervativní Plzeňané ale hned tak nedokázali opustit lásku ke starému Bártovi, takže na adresu darovaného nevděčně vtipkovali: prý zvonil bim bam – bum bej. Ale i o druhého „Bártu“ Plzeň přišla, také druhá světová válka rozpustila mnoho cenné zvonoviny.

Dnes tedy ve zvonici visí Prokop, který přežil obě války a Anna, která se vrátila v devadesátých letech minulého století. Tento týden z Holandska, kde byly uliti, přicestovaly nové dva zvony: jeden zasvěcený sv. Marii, druhý sv. Janu Nepomuckému. A už dnes je jasné, že na té citové vazbě Plzeňanů ke zvonům něco je. Protože jsou v Plzni jen chvíli - a už se jim říká „Jeníček“ a „Mařenka“.

autor: Petra Kosová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.