Portrét v jasných barvách
Jak hodnotíme sami sebe a jak nás může hodnotit naše okolí - o tom jak se někdy můžeme při pohledu na vlastní já mýlit - je fejeton Aleny Zemančíkové
Někdy člověku připadá, že ho všichni opustili, nic už ho nečeká a pro nikoho není dobrý. Člověk to většinou neříká nahlas, protože odpověď je nasnadě -každý musí být dobrý sám pro sebe, to je nezbytný předpoklad k tomu, aby byl dobrý i k něčemu a pro někoho. To je ale tak těžké! Kdo je trochu sčetlý v psychologických radách čtenářům novinových příloh, ten tohle ví, a tak se se svou nedostatečností trápí sám.
Mezitím život běží dál, lidé chodí na procházky, venčí psy, jezdí na kolech, starají se o děti, budují a opravují, ale člověk sám na sebe nevidí, takže neví, jestli je něm poznat, že si pro nikoho nepřipadá dobrý a cítí se osaměle, když venčí psa, chodí na procházky, stará se o děti, buduje a opravuje. V takové životní situaci jsme častěji, než si to naše okolí vůbec uvědomuje. Není to na nás vidět, jen tu a tam uděláme v práci nebo při řízení auta nečekanou chybu, jen někdy nerozumíme vtipu a neumíme vtipem přejít, co se stejně nedá změnit. Ale v takové situaci když si člověk začne stěžovat, útěchy se mu nedostane, protože na něm není nic vidět a nemá tedy ke stížnostem zjevný důvod. V těchto chvílích nevěří člověk ani tomu, co je potvrzené, i nejlepší chvíle v životě jakoby se potáhly černým suknem. Tyhle životní záchvaty jsou hrozné, asi je taky znáte a víte tedy, jak úlevné je, když to přejde, něco se stane a ten doopravdy hnusný pocit je pryč. Když se člověku vrátí humor, je mu, jako by ho přestal bolet zub, když se začne znova na něco těšit, je to jako když přejde chřipka a člověk vymění propocené povlečení, dá si sprchu a vyjde zase ven.
Myslela jsem si, že je to příznak stárnutí, až mi jednoho dne přišel e-mail z neznámé adresy. Napsal mi mladý muž, který se kdysi přátelil s mými dětmi, byl to student houslařské školy a víkendový návštěvník v našem domě. Rozpomněla jsem se na něj, ale vůbec bych si nepomyslela, že se on rozpomene na mě. Složitým způsobem si našel moji adresu přes služební internet a napsal mi o svých životních trablech. Taky utrpěl životní rány, umřela mu maminka, nerozumí si s otcem, několikrát přišel o zaměstnání, houslařinou se nedokázal uživit a to, co ho živí, mu vůbec není blízké. Nevyšlo mu manželství, trpí chronickou únavou - a byl to takový drobný a rtuťovitý kluk. Znali jsme se málo - jak to, že ve chvíli své životní krize se obrací zrovna na mě?
Odpověděla jsem mu, samozřejmě, a rozvinula se korespondence s člověkem, jehož dospělý život začal přesně v listopadu 1989 a odrazil v sobě iluze i pády let, které následovaly po něm. Byla to léta úplně obyčejná i zcela výjimečná, strašně těžká a chvílemi šťastná - asi jako u každého, kdo něco hledá a očekává od sebe i od života, kdo chce žít v hlubokých vztazích a nepřipadat si marný. Možná mi o sobě neříká úplně všechno, ale za jeho slovy cítím ducha, energii, která je pravdivá a dosvědčuje cenu toho kluka.
V té době, kdy jsme se znali, jsem si nepřipadala nijak zvlášť dobrá v ničem, nebyla jsem ani klidná, ani šťastná, a do moudrosti jsem, myslím, měla daleko. Dramatickou dobu společenských změn a dospívání svých dětí jsem prožívala opravdu dramaticky, asi přecitlivěle, bez nadhledu. Myslela jsem si úplně nerealisticky, že od teďka už bude všechno dobře, a tím hůř jsem nesla všechny problémy, které přišly. Trvalo několik let, než jsem našla jasnou orientaci a přestala si ze všeho dělat pořád tak těžkou hlavu.
A po 18 letech, když už je tohle všechno opravdu minulostí, kdy bydlím a pracuji jinde, žiju jinak, i svět a společnost se velice změnily, mi napíše člověk, kterému tehdy bylo 18, a připomene mi, že jsem pro něj byla oporou a příkladem, jistotou pevné orientace a schopnosti jednat, zárukou lepšího uspořádání a vyšších hodnot, než byly ty předešlé. Jakoby mi poslal můj vlastní portrét, namalovaný v barvách, v jakých se já sama vůbec nevidím. Je to vůbec možné?
Je to v každém případě velice nadějné a jsem mu za to vděčná. Beru to jako důkaz o tom, že zpráva, potvrzující člověku jeho cenu, může přijít z nečekaného místa, a že jsme snad ve skutečnosti i lepší, než se sami sobě zdáme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
