Pouťové zábavy na Plzeňsku

Poutní místa

Na Rokycansku byly v polovině 19. století oblíbené pouti do Liblína, Stupna, Chomle, Plané, Čivic, Hlohovic a Přívětic. Vyhlášeným poutním místem severního Plzeňska byla až do josefinských reforem Mariánská Týnice, procesí však mířila i do mnoha dalších míst regionu i daleko za jeho hranice. Je příznačné, že součástí nejvýznamnějšího poutního chrámu Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami byla zvláštní „plzeňská“ kaple.

Prokopské slavnosti na Lochotíně

V samotné Plzni byly navštěvované pouti do kostela sv. Jiří v Doubravce, okázalé průvody mládeže a spolků byly vypravovány také na svátky sv. Jana Nepomuckého, sv. Anny, sv. Bartoloměje a zvláště na Boží tělo. Také hornické prokopské slavnosti vrcholily taneční zábavou na lochotínské louce.

„Nejapné“ preludium?

Radnický učitel Josef Hylák zaznamenal průběh procesí o svátku Navštívení Panny Marie z Němčovic k radnické poutní kapli v 70. letech 19. století: „Je devět hodin. Přišli již i hudebníci a lid se též sešel. Matky přivedly družičky. Po nedlouhé modlitbě seřadí se průvod: za školními dětmi nesou dívky sošku mariánskou, za soškou kráčejí hudci, pak panny, potom mužští svobodní i ženatí i některé ženy. Těchto posledních bývá nemnoho, neboť dnes jsou hospodyně tuze zaměstnány kuchyní. Mezi jednotlivými slohami mariánské písně hrají hudci nějaké nejapné preludium.“

Augustin Němejc: Po pouti, 1931 (akvarel; repro Tetzeli 2011, s. 87)|foto: ZČM v Plzni - národopisné oddělení

Jak pouť skončí

Zápisky hudebního skladatele Jaroslava Bradáče zajímavým způsobem odkrývají motivaci lidových muzikantů v poutním průvodu: V procesí vykračoval i dudák, klarinetista nebo houslista tisknouce k tělu své inštrmenty. Oni totiž pamatovali věcí příštích. Věděli, jak pouť ukončí. Tušili, že cestou a zpěvem hrdlo vyschne, že bude třeba vyhledati hospody a tam žádati občerstvení.“