První máj pohledem ze Štrasburku s optikou Evropy

Na 1. máje jela jsem do Štrasburku natáčet rozhlasovou reportáž o pohraničním kraji mezi Německem a Francií, o citlivé hranici, kde se setkal románský svět s germánským. Sjednocením úmyslů a perspektiv dvou států, které na tom místě postupem věků vznikly, tedy Francie a Německa, byl položen základ Evropskému společenství, dnes rozšířenému na Evropskou unii. Rozdíl těch světů je dodnes patrný na architektuře i na kuchyni - rozdíl v jazyce je samozřejmý.

Ve Štrasburku nás vítal Vladimír Fišera, muž s rozevlátou kšticí stříbrných vlasů, věkem šedesátník, mentalitou osmašedesátník, povahou kluk: nic na tom nemění jeho docentský titul. Volal na nás česky, protože je bohemista a historik, narodil se v Paříži, jeho otec byl partyzánem v Titově Jugoslávii. Předkové pana Fišery pocházejí z Čech a on miluje českou poezii, kterou také překládá. Do francouzštiny. Jeho žena je Němka.

Pan Fišera nám přijel naproti k autobusu na kole za zpěvu Internacionály, v klopě rudý tulipán. Zpíval francouzsky, pochopitelně, vždyť je to francouzská píseň. Zpívaly jsme s ním, česky, pochopitelně, aby si nemyslel, že tuhle starou socialistickou píseň neznáme, kráčely jsme vedle jeho bicyklu mezi rozkvetlými šeříky a naše výprava nevzbuzovala žádné pohoršení. Pan Fišera, který zažil a aktivně se účastnil studentského hnutí na Sorbonně v roce 1968, by zpíval Internacionálu o Svátku práce i v Praze: tam by ho ovšem veřejnost považovala za komunistu a lidi by se za ním ohlíželi. Já ani spisovatelka Alena Wagnerová, které jsme s ním šly po Štrasburku, bychom se v Praze asi ke zpěvu nepřidaly. I když - Alena Wagnerová, která žije od roku 1969 v Německu, možná ano, ale já bych se styděla.

ulice - ilustr. foto|foto: Ivan Štern

Na náměstí před katedrálou se točil historický kolotoč a všude kolem seděli v kavárnách lidé. Štrasburk, jak víme, je sídlem Evropského parlamentu, a tak je možná složení jeho obyvatel národnostně obzvlášť pestré, ale je to obyvatelstvo evropské. Na náměstí ve Štrasburku byla aspoň polovina lidí tmavých - černoocí Balkánci, ještě o něco tmavší Turci s kníry a jejich ženy v šátcích, Řekové s velkými nosy, elegantní Italové s olivovou pletí, ale taky spousta černochů, jestli to můžu tak politicky nekorektně říci. Evropa totiž vůbec není jen bílá, a nebyla ani za starého římského impéria, kdy k prostoru římské říše patřily Afričané mnohem déle a přirozeněji než třeba Slované.

Po návratu jsem se v novinách dočetla o celé řadě rasistických a neonacistických demonstrací v Čechách. O té plzeňské mi vyprávěli, jak se tam nenávistně křičelo proti cizincům, kteří nám berou práci. Už se samozřejmě neříkalo, že jde o špatně placenou práci u pásů v provozech globálních firem, o kterou u nás nebyl zájem. Neonacisté z Dělnické strany, zneužívající ve svém názvu slovo z Internacionály, řvali prý heslo Nicnežnárod.

My jsme si ve štrasburské katedrále četli turistické nápisy ve francouzštině, angličtině, němčině a latině, a na starém kolotoči se točily naparáděné černošské holčičky, které radostně volaly francouzsky na svoje rodiče.

cizinci|foto: archiv

V půl sedmé večer nám jel vlak. Pan Fišera se omluvil, že nás nedoprovodí na nádraží, protože v šest hodin je kolem katedrály demonstrace. Zasmály jsme se, protože jsme si vzpomněly na První máje u nás za časů socialismu, a zeptaly se, jestli pojedou také alegorické vozy. Vždy veselý pan Fišera však vtip nepřijal a s vážnou tváří řekl, že lidé ve Štrasburku v šest hodin obklopí v kruhu katedrálu a budou držet hodinu ticha na protest proti vystěhovávání ilegálních cizinců ze zemí Evropské unie.