Radek Diestler: Bigbíťáci truchlí, vyhlášený doubravecký koncertní sál Svornost je prodaný

Legendární kulturní dům Svornost v Plzni-Doubravce
Legendární kulturní dům Svornost v Plzni-Doubravce

Rozruch na sociálních sítích a v kruzích příznivců bigbítu vyvolala nedávno zpráva, že legendární kulturní dům Svornost v Plzni-Doubravce je na prodej. Zchátral téměř do havarijního stavu. Nakonec ho stát prodal za necelých 9 milionů korun. Zůstanou jen zásadní vzpomínky, říká ve svém fejetonu hudební publicista a pracovník Popmusea Radek Diestler.

Tak nám prodali Svornost, paní Müllerová.

Když se to člověk dozví, projede mu hlavou nejdřív „ty jo, to je let, co jsem tam nebyl“. Pak „ona snad ještě funguje? A co se tam poslední léta dělo?“ A až pak „Jak to?“ Přeci jen už je nemá takový přehled. Pak se seznámí s celým případem a zmůže se tak leda na rezignované „to snad není možný“.

Od mé poslední návštěvy proteklo v nedaleké Úslavě spousta vody. Za ta léta mi Svorník – neb tak jsme tomu domu na doubraveckém nároží říkali – sešel z očí i mysli. Ale když jsem se dozvěděl o jeho smutném konci, marná sláva, citovému pohnutí (samozřejmě v šestinedělí) jsem se neubránil.

Svornost lákala do Doubravky

Nejsem doubravecký a má znalost té čtvrti se dlouho omezovala jen na oblasti pod viaduktem: bydlili tam příbuzní a na hřišti Sokola Doubravka jsem vychytal jedinou nulu své legrační fotbalové kariéry. I když jsem pak začal chodit na Doubravku na gympl, ta její část za nemocnicí, kam jsme se chodili ulejvat, mi zůstávala utajená. Jenže pak mě trefil mezi světla bigbít, a ten mne do Svornosti poslal přímou cestou.

Tehdy, na konci osmdesátých let, se tam dělo dost zajímavých věcí. Osvícení pořadatelé tam pod rouškou svazáckých organizací zvali kapely, pasované oficiálními kulturními orgány na podezřelou chátru. Kamarád mi ondyno psal, že jakýsi jeho revoluční druh tam někdy v roce 1989 viděl i koncert Svatého Vincenta, legendární postavy, která se pak stala jedním z nejzářivějších symbolů nespoutaného začátku devadesátých let.

Legendární kulturní dům Svornost v Plzni-Doubravce

Některé ty zážitky byly vpravdě iniciační. V prosinci 1987 jsem se tam vypravil na Visací zámek. Koncert byl na sezení – dnes nám to připadne postavené na hlavu, tehdy to bylo normální. Bylo mi patnáct a půl a cesta do Svornosti připomínala cestu do Stínadel. Sál byl temný, klientela podezřelá, a to ani nemluvím o přilehlé krčmě. Visáči mi tam během půldruha hodiny velmi rychle vysvětlili, že se v Čechách dá taky chodit na něco jiného než na metal, kterému jsem do té doby holdoval – a já jsem jim za to dodneška vděčný.

Svornost nepoložily nové kluby

Dva roky nato další zážitek. Bylo to měsíc před listopadem, hrála tam Hudba Praha a dodneška si pamatuji tu atmosféru, o které lze směle říci, že byla těhotná vzpourou. A nedosti na tom. Hudba Praha měla předkapelu. Před koncertem se shlukli kolem bubeníka jako hokejisti kolem brankáře, pak to vybalili a dostali mě na dobrou. Takhle jsem se seznámil se Znouzectností, a už to asi bude úžeh napořád.

Pak čas oponou trhl, vznikla Lampa a další kluby, ale Svornost pořád držela. Vedle JASu a Svazáčku to byla oblíbená štace pro větší akce plzeňských kapel nebo pro slavnější party, na které kluby už buď necílily, nebo neměly. A když si legendární cestovka Ozzy & Potkan začala s agentáží, také tam myslím situovala jedno ze svých proslavených metalových soiréé. Přetrvávala i krčma, kouzelná, permanentně zahulená flusna, která mohutně ignorovala veškeré módní trendy v gastronomii a veřejném stravování. Přesídliv do Prahy, chodil jsem tam nárazově, ale iniciační zážitky přicházely i nadále.

Jako tenhle: kamarádi z kapely Darrell Standing tam slavili páté výročí existence. Měli velké oči a chabá návštěva se v sále trochu ztrácela. Měli tam hosta: holku, kterou jsem potkával v Praze hrát na Staromáku, kudy jsem přebíhal z přednášky na přednášku. Přítel Ondřej, dnes expert na ruskou problematiku v Hospodářských novinách, její produkci jízlivě glosovával slovy “ano, vím, co to je pouliční písničkářství a drsná životní výpověď, ale čeho je moc, toho je příliš“. Říkala si Radůza a někde za rohem na ni čekala sláva.
(Když už jsme u těch slečen: na jednu akci v rozpuku devadesátých let si tam hudebník z jedné tehdy prominentní kapely přivedl svou tehdejší milku. Později se z ní stala národní pěnice. Milí pamětníci, uměli byste tuhle hádanku rozluštit?)

Úplně poslední zážitek jsem tam měl v prosinci 1997. Svornost byla plzeňskou zastávkou turné obnovených Plastiků. Dneska už se z comebacků rozpadlých těles stal marketingový nástroj, ale tehdy mi to připadlo jako zázrak. A dodnes, když slyším „Podivuhodného mandarina“, vybaví se mi ten našvíkaný sál.

Na přelomu tisíciletí měl sál Svornost své poslední vzepětí, párkrát posloužil jako útočiště přestavované Lampě, byl tam benefiční koncert pro postižené povodněmi. Pak následoval pád: a i když se samozřejmě mohu mýlit, život mne naučil skepsi a obávám se, že Svornost jako sál už je uzavřená kapitola. Návrat nemožný.

Je a bude jí strašná škoda.