Radek Diestler: Co pivo? Má si kde hrát?

Jak se promění chutě, nálady a spády tuzemských pivomilů a pivozpytců za deset let? Odpověď není jednoduchá. Představte si, že by se vás někdo takto zeptal na podzim 2003.

Tehdy se zdálo, že budoucnost pivních Čech je jasně nalinkovaná. Že pivní trh bude rozdělen mezi několik nadnárodních gigantů, a na periferii jejich mocnářství bude vegetovat pár výstředníků v malých pivovarech, pro většinového pivaře podezřelých. Že pivním Čechám bude kralovat klasický ležák plzeňského střihu, náš vynález, naše pýcha, naše všechno. Pivo jako takové mělo tehdy renomé tekutiny přízemní až pokleslé, prostého nápoje prostého lidu, který jej požívá ve značných dávkách v pofiderních zařízeních. Slovní spojení "pivní kultura" bývalo používáno v přezíravém, opovržlivém tónu. A zdálo se, že tak to bylo, tak to je a tak to bude až do skonání věků.

Jenže co čert nechtěl, během té dekády se situace na české pivní scéně proměnila od základů. Zhruba od roku 2005 začal nejdříve nenápadně, posléze razantně stoupat počet malých pivovarů vařících pro klienty svého domovského podniku, potažmo "pod komín" v okruhu několika kilometrů kolem rodné hroudy. Jejich sládkové se nebáli experimentovat s pivními styly u nás exotickými. Tehdy se zdrcující většině českých pivařů kroutil pysk, když přišli do styku s německým pšeničákem, neb klasickým anglickým pivem typu „ale“.

Dnes je informovanost konzumenta a odvaha výrobce o hezkých pár koňských délek dál. Velkou zásluhu na tom měli osamělí průkopníci v hospodách, které se nebály dát na soutoč k pivům z velkých pivovarů zpestření od lokálního producenta, případně si na malých pivovarech a netradičních stylech postavit repertoár.

Co dál? Malé pivovary přinutily ty velké rozšířit repertoár, a aspoň trochu narušily jejich bohorovnost. Pivo se stalo trendy - začaly o něm vycházet knihy, vznikat specializované servery, začaly si ho všímat společenské rubriky deníků a časopisů. Naštěstí ještě nedošlo k tomu, aby nám nějaká celebrita nebo samozvaný bonvivant mackovského typu začali kázat, jestli letos pofrčí weissbier, vídeňský ležák nebo stout.

Ilustrační foto.|foto:Quinn Dombrowski

Plzeň - abychom si obecný výklad narazili na kopyto místních poměrů - byla z hlediska pivní rozmanitosti před sedmi lety naprostou pustinou. Dobový výrok, že ve stínu Prazdroje nemá smysl prorážet s jiným pivem, zdál se nevyvratitelný. Jak jsme tehdy jako začínající pivní badatelé záviděli Klatovům jejich Modrého Abbé, misijní stanici v rámci kraje ojedinělou! Dnes jsme zpovykaní jak smradi z lepší rodiny, máme čtyři malé pivovary přímo ve městě a pět v dostřelu, gigant se občas snaží přijít s něčím novým, o náš rozhled se stará hned několik výčepů v čele s Klubem malých pivovarů. A my občas nevíme, co by.

Abych ale nevzpomínal jak milicionář na Vítězný Únor a věrný zadání napřel svůj krhavý zrak do budoucnosti. Kdybych měl svůj odhad napasovat do jedné věty, řekl bych: teď prožíváme poslední fáze revoluce, v dalších letech čeká nás období konsolidace.

Co se počtu pivovarů týče, lze očekávat, že zlatý věk malých pivovarů ještě chvíli potrvá. Protože prostor pro nové pivovary není nafukovací, do pěti let expanze skončí. Nelze očekávat, že by každá větší vesnice měla svůj pivovar, jak někdy v raném novověku: čekám, že se česká pivní mapa zahustí ještě zhruba dvojnásobně, zaplní se některá hluchá místa, ale zároveň dojde k odpadnutí slabších kusů. Poměr sil mezi malými / velkými zůstane zachován. Určitý průlom by nastal ve chvíli, kdy by velcí hráči začali skupovat ty opravdu malé: není to ale příliš pravděpodobné, ty světy jsou si dost vzdáleny. To se spíš ti velcí požerou mezi sebou.

Varna pivovaru (ilustrační foto).|foto:Zdeněk Trnka,Český rozhlas

Zachování statu quo očekávám i co se týče rozložení sil ve stylovém vějíři. Už jsme tu zažili několik trendových vln: jeden čas se každý druhý výrobce pokoušel o pšeničné pivo, loni jsme zažili boom pivních limonád po způsobu německých radlerů, poslední dobou se zvyšuje výskyt variací na anglický ale. Stabilní přízeň si udržují piva klasického střihu, různě ochucená. I tyto pohyblivé písky se hádám postupem času usadí, největší výstřelky - a tady myslím právě na ochucená piva - odpadnou, a spodně kvašené pivo plzeňského typu si své výsadní postavení udrží. Čekám na revival klasické výčepní desítky, poslední léta trochu upozaděné - na ní se podle některých pivozpytců nejlépe ukáže, co kdo umí.

Velká neznámá je množina jevů, které se z nedostatku lepších označení říká pivní kultura. Kardinální otázka zní: kde se bude pít? V posledních letech jsme přesvědčováni o soumraku klasických hospod, Češi si prý více kupují pivo domů. Konce tohoto trendu těžko dohlédnout, další vývoj závisí na víc proměnných najednou. Protože ale věřím ve zhruba dvacetileté módní cykly, hádám, že právě za deset let může klasická hospoda - jiná než dnešní čtyřky, prostě nálevna jako místo k potkávání a ochutnávání - prožívat obrození.

Tudíž, sečteno a podtrženo. Za deset let bude situace podobná té současné. Extrémy se ohladí, ale základní rysy zůstanou zachovány.

Nicméně: protože spoluobčané mají rádi katastrofické scénáře a okázalé kvílení, jaké hrůzy nás čekají, dáme si na závěr jednu apokalyptickou. Může se stát, že někdy někde někdo prohlásí pivo za podobné zlo jako cigarety, nabalí na sebe dostatek ochotných internetových přitakávačů - a pak se všechny výše uvedené prognózy mohou sesypat jako domeček z karet.