Radek Diestler: Mohlo tu být i líp

Protože ještě před branami finále bych 1:1 po prvních zápasech bral všema deseti. Teď mne ten stav netěší. Možná přeháním, ale dovolím si tvrdit, že stačilo málo, a bylo vymalováno. Protože za sedmadvacet finálových bojů žádný tým, který doma prosvačil první dva zápasy, sérii neotočil. Zlín by konečně mohl vyprávět.

1:1 po první rundě je taková klasická rozehrávka partie: kdyby to byly šachy, jistě by pro ni existoval nějaký speciální termín.

Těch pár dní před branami bylo otravných jako skuhrání na téma zlínská marodka, přiživované snaživými muži a ženami od pera. Mimochodem, dojímal se takhle někdo nad námi, když jsme před osmi lety otáčeli sérii s Pardubicemi na tři beky? (Výborný, Zmrzlinář a Krajíček, jestli neráčíte pamatovat). Skuhrali naši nejvyšší představitelé podobně? Nedojímal, neskuhrali.

Pak to přišlo a sedě u televize, nevycházel jsem z údivu. Šok z toho, jak Škodovka naprosto důsledně pobila prťáky jejich vlastními zbraněmi a výrazovými prostředky myslím nejlépe charakterizuje vtipný výkřik, který se objevil na zlínském fóru: „Osobně bych poslal podnět OSE, protože tyto noty jsou naše. Ať Plzeň platí za autorská práva!“

Zápas to byl duchamorný, ale to jsme tak nějak předpokládali. Je to, jak by řekl Baruch Spinoza, poznaná nutnost. Je zjevné, že na semifinálovou sérii se Slavií budeme i přes občasná pnutí vzpomínat jako na důstojné klání, kde se oba týmy snažily hrát hokej a podle toho to vypadalo. Každé osvěžení – Kovářův gól ve forsbergovskom štýle zejména – je pak o to vzácnější.

Druhý zápas taky krásy nepobral, zato vášně plály jak ohně na filipojakubskou noc. Bylo vidět, že Zlínu jde o všechno, takže vytáhl všechny triky, kterými se hluboko zapsal do srdcí hokejových fanoušků od Aše po Břeclav. Celou sérii posloucháme od různých frustrátů z poražených týmů obehranou mantru o ubrečeném Strakovi – ale i kdyby to byla nakrásně pravda, tak proti zlínskému veliteli Čajánkovi je pořád amatér a provinční šmíra. Vida jančení č. 16 na konci prvního zápasu, říkal jsem si, že takhle nějak vypadá „duševní pohnutí v šestinedělí“, známé z klasického díla české literatury. Jak zpívala skupina Požár mlýna jedné své méně známé písni „vždyť je to přeci tak nehezké“!

Jako nenápadný, ale možná důležitý moment bych viděl právě Hollwegovo odstoupení. Pak se žlutomodří zařídili dle hesla. Když kocour není doma, krysy smilní na sýpce a začali si více vyskakovat. Asi se ale shodneme, že k základním kamenům srovnání série patřil Vampolův nešťastný námaz Leškovi a nájezdy – jak co se sestavy, tak provedení týče. Ale to už jsem za generála po bitvě.

No nic. Mohlo tu být i líp, ale i tak to není špatné. Série se přesouvá do Plzně, v sobotu po obědě nabízí se lehká procházka za účelem vytrávení a pak na značky. Nechť Gottwaldov Flyers potká osud Etienna Leroux při jeho vzdušném souboji s Hansem Meisterem v Mužách na křídlech, nezapomenutelném televizním seriálu našeho dětství.

P.S.: Když už jsme zabrousili do světa filmu. Zlínská střídačka vyniká tím, že poskytuje pozoruhodné vizuální zážitky. Strýc Vlach letos velmi moudře ustoupil od eklhaftní žluté hlavy, kterou se honosil při loňském čtvrtfinále: důstojně jej však zastoupil muž, který zhusta bývá k vidění u střídaček. Je totiž vzorným dvojníkem inkvizitora Bernarda Gui, proslulého záporáka z filmu Jméno růže: pokud sérii sledujete v televizi, podívejte se pozorně. Chvíli jsem tápal, kdo to je, ale hádám, že Patrik Hučko, zlínský masér, zasloužilý bek - a jen tak mimochodem, jeden z těch opravdu špatných kaufů minulého plzeňského vedení.