Radek Diestler: Pátá (osudová)

V mém případě to bylo páté semifinále sezóny 2008/9, neskutečná řež v O2 Areně, která vrcholila Strakovým vyrovnáním v poslední vteřině. Slavie nás tehdy vyřadila na trestná střílení: ale ten večer, kdy hráči na konci házeli do kotle hokejky a my se mohli utleskat, dojatí, nadšení a pyšní, byl nezapomenutelný.

A vida: trvalo to čtyři roky a pět dní, a na tom samém místě viděli jsme zápas se stejnou voltáží. Stejné drama, stejné napětí a v podstatě i stejná pointa (ale odlišný průběh: tehdy jsme dotahovali třígólový náskok, tentokrát se nikdo ve skóre neutrhl). Tentokrát ale dospěl do konce, který nám tehdy zůstal odepřen. A pak že se svět občas nevyvíjí k lepšímu.

Mimochodem: pokud jste to sledovali v televizi, doporučuji laskavé pozornosti záběr na střídačku po Vlasákově rozhodujícím gólu. Vezměte si ten samý z roku 2009, po Strakově vyrovnání v poslední vteřině, a najděte pět rozdílů. Jasně: chybí tam Jaroslav Nedvěd, naše tehdejší výpomoc z Berouna, a zjevení, které několik kolegů nerozchodilo dodnes.

Ve stínu pondělního strhujícího spektáklu ale trochu nespravedlivě zapadají předchozí dva v Plzni. Ten první díky famóznímu finále první třetiny, střeleckému probuzení našich pantátů (konečně jsme taky viděli úspěšně sehraný přesilovkový signál, který v základní části tolikrát fungoval) a nervydrásajícímu finále. Jak říkal kolega nade mnou "tady se to nikdy nemůže dohrát v klidu. Zase půjdu domů jak uzlíček nervů. A dyť já už jsem na to v podstatě zvyklej."

Ten druhý kvůli tomu, že v něm dosud korektní série explodovala emocemi, které doposud - slovy dobového šlágru - duněly v jícnu temně. Neviděl jsem, proto se zdržím hlasování, respektive komentáře.

V pondělí jsem na tu pátou osudovou šel s obavami. Ustojí slátaná sestava tlak slátanců? Nakonec ano – přiznávám ale, že jsem několikrát v zápase zakolísal. Ne, že bych své mistry – když už jsme měli ty velikonoce, že – zapřel, ale má víra se cukala. Po Jelínkově gólu na 2:1, po třetím, a pak i po vyrovnání na 4:4. Přeci jen jsem takových zápasů, kdy největší klikař v historii moderního českého hokeje shrábl bank, viděl už hodně.

Krom jiných, zřetelnějších hrdinů, měl ten zápas ještě jednoho nenápadného. Byl to Ryan Hollweg. Kvůli nespravedlivému trestu, mediálnímu štengrování "obluda se vrací, copak zase provede" a okrem iného také kvůli trapným transparentům slávistických výrobců omalovánek. Odehrál ho čistě, byl nesmírně platný, a kankánovým nadskokem před gólem na 3:4 dal svému usilování korunu. Velká facka těm, co z Pána s velkým knírem dělají tupé monstrum.

Ve středu můžeme zahnat uzavřít. Ne, že bych tomu tak úplně věřil – Plzni jsou dlouhé série souzeny, Růžička je znalý jejich otáčení, a navíc, vzpomeňme na Litvínov. Jenom doufám, že v případě postupu zase nechytne svatostánek, jako před jednadvaceti lety. Některé tradice je lépe nechat stranou ležet.