Radek Diestler: Voko bere

Tehdy jsem u toho nebyl, už ani nevím proč. Vybavuje se mi pokoj na koleji a spolubydlící, který mi gratuloval k postupu. Měsíc nato ho odvezli do Bohnic: dodávám, že bez přímé souvislosti s tehdejšími plzeňským úspěchem.

Teď jsem si to ale ujít nenechal. Byl to výjimečný večer – nebyl sice tak třeskutý jako pondělních 4:5 v Krakonoš Areně, ale také měl grády – a hlavně definitivně rozehnal naše obavy ze sedmého zápasu a neblahých konců. Do Prahy se už v téhle sezóně nejede!

Zde vizte dle mého soudu tři klíčové body zápasu, v časové posloupnosti. Bod číslo jedna: první gól. Jistě se bude mluvit především o neohroženém průniku Kováře („Žvejkal z něj musí lízt vzteky po zdi,“ pravil o muži série přítel advokát.) Jestli ale můžete, pusťte si to ze záznamu celé, od vhazování po Furchově pravé ruce přes ty dvě důvtipné zadovky, průnik, přihrávku a Hanzlíkovu ránu. Pak je zážitek z akce teprve ucelený. Celé to mělo tak neúprosnou logiku, jako když podobně mechanickým způsobem klátila v osmdesátých soupeře rudá mašina.

Bod číslo dva: nevyužitá přesilovka pět na tři. V sérii vůbec platilo, že kdo ji nezužitkoval, prohrál. Měl jsem strašlivě staženo, když se však Poživil i Slovák postupně vrátili na led, někde vevnitř jsem cítil, že teď už to nemůže dopadnout špatně.

Bod číslo tři: naše dvě přesilovky, kterými rozhodčí vykompenzovali ty komedie z druhé třetiny. Slávisty stálo oslabení dost sil, a pak už, zdálo se mi, odpadli. Pořád jsem si po St. Pierrově krásném gólu na 3:2 říkal, kdyže přijde ten tlak, protože čas běžel – pomalu, ale běžel – a červenobílá síla/bída (nehodící se škrtněte) se pořád k ničemu neměla. Pro mne to bylo největší překvapení zápasu: spíš jsem se bál, že to ochabnutí přijde na druhé straně. V tomto světle se jako velmi komické jeví poznámky mnoha expertů až z Prahy, že Plzeň někdy od čtvrtého zápasu šlape vodu (zdravíme pana Hertla)!

Když hlasatel minutu a půl před koncem upozornil fanoušky hostí, aby vydrželi po konci na svých místech, říkal jsem si, jestli to není předčasné a jestli to nezakřikl. Ale pak se u mantinelu těsně před modrou pan generální vyhnul tuším Šenkeříkovi a dal na účet téhle série poslední štempl.

A pak byl konec. Přítel Kardiak lomcoval se svým sousedem a řval na něj: Po jednadvaceti letech!!! Chápeš to? Voko bere!!! a i ti nejdistingvovanější jedinci v našem společenství řvali, jak kdyby jim tahali zuby bez umrtvení. Děkovačka byla dlouhá a dojemná a svatostánek naštěstí od ničeho nechytl.

Sestřelení Slavie je pro mne něco jako zrušená kletba. Jako fanouška mne celá léta od poslední semifinálové série strašili. Klikaři, kterým vždycky všechno projde, kteří se vylížou ze všech prekérek. Ale už je to pryč a okna vesmíru jsou dokořán. Zlín nebo Třinec, to je šumák: to, co se nevyslovuje, je najednou strašně blízko a zbývá jeden krok. Respektive čtyři.