Radek Diestler: Žlutá je barva naše

Jsou popkulturní fenomény, které v jednu chvíli vlezou do vašich životů, zahnízdí se a nejeví tendenci odcházet. Ten, o kterém se tady hodlám dneska spustit, oslavil minulý týden čtvrt století od doby, kdy spatřil světlo světa, respektive televizní obrazovky. Ano, reč je o Simpsonových. Nesnáším slovo kultovní, mám ho ve stejné kategorii jako národ, slušný občan a pivečko. Ale ke žluté menažerii z města Springfield sedí naprosto.

Nikdy jsem nebyl zuřivým příznivcem televizních seriálů, ani těch animovaných. Ale tenhle mne uhranul. Nikdy předtím jsme nic takového neviděli - i když nás, děti blbých sedmdesátých let, socialistická televize trochu připravila uvedením vypečených příběhů rodiny Smolikových. A nikdy potom už nikdo nenachystal tak smrtící koktejl vtipů a podprahových narážek, referencí a odkazů.

Protože už jsem starý kozel, mohu říci, že jsem je chytil skoro od začátku. Do české kotliny přišli Simpsonovi relativně včas. První kontakty seriálu s tuzemským prostředím provázelo docela slušné zmatení jazyků. Budiž řečeno, že panoval hluboký předinternetový věk, tudíž nebylo možné jednou dvakrát kliknout a zjistit, o co vlastně jde. Pamatuji si, jak jsem někdy na začátku jednadevadesátého četl Rock & Pop (aniž bych věděl, jak mi tehdejší pravidelná výplň cesty vlakem z Prahy do Plzně vleze do života). Součástí čísla byly komentované zahraniční hitparády, a tehdy zrovna se na špici té americké objevila deska Simpsons Sings The Blues, první soundtrack k seriálu. Komentáře páchal Ondřej Konrád, známý bluesový pohlavár, a z jeho rozkladu vyplývalo, že máme nejspíš tu čest se zcela neznámou bluesovou kapelou. Fakt. Až se zas někdy uvidíme, musím se ho na to zeptat.

Ostatně sám v tom nejsem úplně bez poskvrnky. Když sem seriál přišel - bylo to v roce 1992 - nějakou chvíli jsem si myslel, že Bart Simpson je Burt, s "u", jako Burton. Doufám, že se tohoto textu nedomákne můj potomek, zarytý simpsonofil: jistěže přijde čas, kdy budu jako otec v jeho očích za pitomce, ale proč to urychlovat, že.

Před těmi dvacíti lety se seriál šířil jak dýmějový mor. Bylo pozoruhodné sledovat, jak odlišné postavy mu v mém okolí propadaly. Seriál vytvářel něco, čemu zesnulý doživotní prezident říkal "atmosférrra spiklenecké pospolitosti". Stačilo, když někdo ve společnosti plácnul třeba "nikdy nehajluj z okna jedoucího autobusu", a vy jste hned věděli: "á, to je náš člověk!".

Televizní seriály - ilustrační obrázek|foto:Fotobanka stock.xchng

I v Čechách seriál vygeneroval některé, řekněme druhotné fenomény. Souvisely s nástupem internetu pár let před miléniem. Jako všude na světě, i tady se brzy objevily simpsonovské fanouškovské stránky - jak to ostatně odpovídalo tehdejšímu mínění, že internet je především taková hračka. Ty nejlepší vytvářel jakýsi Kotwak, fantom českého internetového pravěku. Nikdo už dnes neví, jak se chlapík jmenoval, kdoví, kde je mu dneska konec (jeden kolega z Rock & Popu se s ním tuším znal). Ale jeho stránky byly neskutečně obsažné, důkladné a informačně nabité: kus se jich dá na webu najít dodnes a dodnes jsou působivé. Internet jako médium vede k povrchnosti, a tak je pozoruhodné vidět po těch letech, co se ve www pravěku dělo. Číst si fragment Kotwakových stránek je jako najít starý středověký kodex: uhrane vás fragment, skrze nějž jen tušíte, jak ohromující musel být celek.

Někdy koncem devadesátých let jsme my, silní ve víře, zakolísali. Cítil jsem to u některých svých kamarádů i u sebe. Zazdálo se nám, že seriál se stává koženým, a v určitých ohledech odporně výchovným. Navíc to byla doba, kdy do Čech vtrhnul South Park, seriál založený na podobném principu, ale o několik tříd brutálnější. Tehdy nás naprosto uhranul a springfieldská famílie šla na druhou kolej. Aféra se South Parkem trvá dodnes, slogan "krucinál, zabili Kennyho" je poměrně frekventován, ale intenzity simpsonovské závislosti v nejlepších letech nedosahuje.

O obnovu vztahu se před lety zasloužil potomek, o kterém tu byla před chvíli řeč. Nějak se domákl existence seriálu a zahučel do něj jak kámen do vody. Ačkoli ani on neciví na televizi přes míru, z podvečerního sledování Simpsonů si udělal rituál. Další znaky závislosti - dohledávání si informací, sběr merchandisingu, mohutné využívání sloganů ze seriálu v běžné mluvě - přišlo vzápětí. A tím jsem se k němu vrátil i já a po těch letech s překvapením zjistil, že síla a voltáž seriálu nijak zvlášť neochabla.

Takže jsem se najednou přistihl, jak urychluji návrat z nějakého kroužku přes půl Prahy, abychom stihli začátek. A kdyby se mě někdo zeptal "na co se v televizi koukáš nejčastěji", řekl bych sice "já se na ni skoro vůbec nekoukám," protože taková je pravda, nicméně pak bych dodal "ale když už, tak s dorostencem na Simpsony". Bývaly časy, kdy by tam bylo "ale když už, tak ve Vinárně U Sudu na fotbal".

Jsou popkulturní fenomény, které v jednu chvíli vlezou do vašich životů, zahnízdí se a nejeví tendenci odcházet. Setkání s tím sipmsonovským bylo jedno z nejlepších možných. A myslím, že už to tak zůstane. Žlutá je barva naše.