Romů se zastane málokdo

To, jak se na Facebooku shlukli "přátelé" k posměchu nad upozorněním
romského činovníka, že v Ladově Mikešovi vystupují cikáni jako zločinné
bytosti, kteří kradou nejen husy a slepice, ale také mluvící kocoury, by
bylo směšné a nestálo by za víc než za mávnutí rukou, kdyby jich nebylo
tolik a kdyby vůbec celý ten posměch nebyl tak celoplošný. Necitlivost
veřejnosti k pocitům druhého, k jeho systému hodnot a nároku na respekt je
větší, než by se na první pohled zdálo. Německý historik Frank Boldt, který
už bohužel pět let není mezi námi, by řekl, že nám chybí zkušenost porážky.
Řekl to v roce šedesátého výročí osvobození, když ho rozčílilo, že na
chebské radnici kvůli hře na bitvu o Cheb, kterou uspořádal Spolek přátel
USA, visely červené prapory s hákovým křížem. Nechápal, jak to starosta mohl
dovolit. Neuznával, že je to jenom kulisa. Na veřejné instituci je podle něj
taková dekorace nepřípustná. V Německu by se to stát nemohlo.
Přesvědčila jsem se o tom v bavorském městečku Oberammergau, kde se tradičně
konají lidové pašijové hry každých deset let. Ve dvacátém století se
uskutečnily v roce 1934 k oslavě 300. výročí jejich prvního provedení roku
1633. Navštívil je Adolf Hitler, který tak zneužil náboženské tradice v
předvolební době.

Další inscenace pašijí se konala až v roce 1950, také za účasti politických
představitelů, kancléře Adenauera a amerického prezidenta Eisenhowera.
Tentokrát šlo o vyjádření lítosti nad německou vinou a akt pokání. Vedlo se
jednání o úpravu textu, k níž nakonec došlo, protože věc byla jasná. Bylo
třeba změnit protižidovské pasáže i výtvarné řešení postav Židů. Tradiční
katolický antisemitismus se stal nepřijatelným. Komise teatrologů změnila
barokní text a ten se v jejich úpravě hraje dodnes. Ostatně rok 2010 je opět
rokem, kdy se pašije konají, můžete se přesvědčit a vše si ověřit v Muzeu
pašijových her. Já to zde zmiňuji proto, že prostě někdy se určitá zvyklost
musí opustit, protože se stane nehumánní, společensky necitlivou, slušnému
člověku protivnou. Konrád Adenauer by nejspíš z pašijových her v
Oberammergau odešel, kdyby v nich zůstaly protižidovské pasáže.
Antisemitismus se po holocaustu stal ve slušné společnosti nepřijatelným, i
když antisemitské texty se najdou u Jana Nerudy stejně jako u J. Š. Baara, o
Jakubu Demlovi nemluvě. Ale do čítanek je nedáváme, vnímáme je v kontextu
doby, situace a osobnosti autora na vyšší úrovni znalosti literatury. Nebaví
nás to číst jinak než jako dokument. Mimo sebrané spisy se tyto texty
nevydávají.

Logo|foto:Český rozhlas

Josef Lada napsal Mikeše před válkou, starodávně venkovská atmosféra toho
příběhu je na něm půvabná, je to pohádka z časů, které se současnosti našich
dětí skoro v ničem nepodobají. Kromě jedné věci - i dnes se všeobecně
pokládá za zřejmé, že cikáni kradou. Židé našli oporu a zastání mezi
intelektuální a duchovní elitou celého světa. Není nepodstatné ani to, co
připomíná sám lovec nacistů Simon Wiesenthal - že za nimi kromě síly
intelektuální a humánní stála i síla jejich majetku. Chudých, asociálních a
podle většiny "kulturně zaostalých" Romů se zastane málokdo. A když se ozvou
sami a upozorní na kulturní moment, který je jim nepříjemný, sklidí jen
posměch, ačkoliv právě těch Romů, kteří na takové věci upozorňují, bychom si
měli vážit, protože oni svou situaci ve společnosti reflektují.

Doufejme, že debata kolem kocoura Mikeše upozorní alespoň ty přemýšlivější
čtenáře, že tak jako nejsou všichni starostové hloupí a nafoukaní, i když
takového starostu máme v Kubulovi a Kubovi Kubikulovi, tak ani všichni
cikáni nekradou.Ostatně - ani všichni černí kocouři nemluví.