Sametová revoluce po dvaceti letech
Blíží se 20. výročí vypuknutí Sametové revoluce. Kromě katolíků si asi málokdo už dnes vzpomene, jak významná událost předcházela nekrvavému převratu. A proto je tu dnešní příspěvek faráře z Města Touškova Jiřího Barhoně, který přečte Bronislav Kotiš:
"Anežka, dcera českého krále, na svého Boha myslela stále, nechtěla v přepychu žít." Tuhle novodobou píseň k poctě sv. Anežky si broukám už dvacet let. Od té doby, co byla Anežka 12. listopadu 1989 ve svatopetrské bazilice v Římě kanonizována. Vybavuji-li si Sametovou revoluci z onoho roku, nemůžu vynechat toto svatořečení, které ji bezprostředně předcházelo. Pro české věřící, hlavně pro těch deset tisíc, kteří mu byli přítomni, bylo zcela zvláštní.
Byl jsem jedním z nich a nejde na to zapomenout. Poprvé jsem byl za železnou oponou, která rozdělovala Evropu i svět, byť se již hroutila, poprvé jsem viděl Jana Pavla II., poprvé jsem byl svědkem svatořečení. Snad až příliš mnoho na jednoho člověka. Během pár dní, které jsme tehdy prožili v Římě, ani nešlo vše plně pochopit.
Nejvíce mě dojímalo a stále dojímá, že to svatořečení přišlo po sedmi stech letech. Uvážíme-li, že Anežčina současnice a příbuzná, Alžběta Uherská, která prožila v lecčems podobný život, byla svatořečena už čtyři roky po své smrti, je to podivuhodné. Obě tyto mimořádné a svaté ženy, které se zřekly svého královského postavení, aby mohly sloužit Bohu a chudým, si stále podávají ruce. Nejprve za svého pozemského života ve třináctém století, ale pak i ve století dvacátém přes hranice času. Svatá Alžběta má totiž už po staletí svátek 17. listopadu, tedy v den, kdy se naplnila dávná předpověď, že v Čechách znovu nastane svoboda, až bude Anežka svatořečena. Na tu svobodu jsme čekali čtyřicet let, na to svatořečení sedm set. Byla to dlouhá doba? Myslím, že ne. Obojí přišlo v pravý čas.
Věřím, že tak jako milovala sv. Anežka svoji zem a sloužila nejpotřebnějším lidem tenkrát, dělá to i dnes, kdy je v nebi. To kvůli nim založila ve třináctém století Řád Křížovníků s červenou hvězdou a ve dvacátém rozložila řád příživníků s červenou hvězdou. To už jí nikdo nevezme.
Po návratu z Anežčina svatořečení v Římě jsme se doma jen třikrát vyspali a přišel 17. listopad 1989. Co se to tenkrát stalo? Pendrekový masakr studentů, po kterém totalitní systém založený na moci, lži a násilí, skládá zbraně bez výstřelu. Bylo mnoho proroků, kteří věštili jeho dřívější nebo pozdější konec, ale ani jediný způsob, jakým se to stane. Nastala revoluce, která vešla do dějin jako Sametová.
Už tolikrát se však v dějinách stalo, že si při revoluci pouze vyměnili místo ovládaní s ovládanými. Ladislav Mňačko o tom kdysi napsal román s výstižným názvem "Jak chutná moc".
Uteklo dvacet let. Co všechno se za tu dobu stalo. Pro mne byla nejvýznamnější událostí tohoto dvacetiletí nedávná návštěva Svatého otce Benedikta XVI. S pokorou, na jakou nejsme zvyklí, přišel tento velký papež do naší malé země, aby jí přinesl to, co nejvíce postrádá - Kristův pokoj. Nevnucoval jej, ale nabízel. Ve své jedné encyklice (Spe salvi) napsal: "Křestanství nepřineslo žádné sociálně-revoluční poselství. Přináší setkání s živým Bohem, tedy s nadějí, která proměňuje život i svět zevnitř."
Naše revoluce bude opravdu Sametová, bude-li v tomto duchu. Bude-li nejprve proměňovat srdce. O to se snažila už před sedmi sty lety Anežka, dcera českého krále. S úctou přenechala královský samet jiným a šla v řeholním oděvu sloužit tam, kde to bylo nejvíce třeba. Její sametová revoluce se vydařila. Doufejme, že i ta naše.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
