Slepičí historka

Moje maminka sice pocházela z rolnické rodiny, ale na venkov se nehodila. Pěstování rostlin ji nezajímalo a o zvířata moc nestála. Měla však velký smysl pro zodpovědnost, a tak když začala válka, rozhodla se, že bude chovat slepice. Bydleli jsme v plynárně, kde bylo volného prostoru habaděj a navíc hned za vrátnicí stály v řadě staré kůlny a kurníky, které jen čekaly na využití. My děti jsme ovšem byly nadšené a vydržely bychom hodiny pozorovat ochmýřená žlutá kuřátka pípající pod sklem vyhřívané umělé kvočny.

Zajímavé bylo, že z dodaných vajec se v umělé líhni vždycky vyklubalo několik mrzáčků. Postižená kuřátka za sebou vláčela nožky, namáhavě mávala křidélky a sourozenci po nich šlapali, klovali je a bránili jim v přístupu ke krmítku. Mrzáčkové rychle končili v rozpálené plynárenské peci a maminka nás ujišťovala, že v té strašné výhni ani necítí bolest. Mně jich však bylo srdceryvně líto a vždycky jsem si jednoho chudáčka vyprosila, abych o něj mohla pečovat. Měl ustláno v dětském trakářku a v peřinkách mých panen v něm celé dny prospal. Pečovala jsem o jeho výživu, z domu jsem mu na zahradu nosila lahůdky a pod plochými kameny jsem pro něj pěstovala žížaly. Choval se jak nedonošené dítě, ale jak rostl a sílil, začal se uzdravovat a než skončily prázdniny, už normálně chodil a mohl se vrátit do hejna. To se opakovalo každý rok.

Logo|foto:Český rozhlas

Jednou, to mi bylo asi 11 let, jsem zase adoptovala kuřátko s vykloubenými nožičkami a všimla si, že má několik černých peříček. Byl to neobyčejně chytrý kohoutek, a když se postavil na nožičky, běhal za mnou jako pejsek. Pak začal ztrácet chmýří a obrůstat peřím a jedno překvapení následovalo druhé. Nebyl bílý jako naše ostatní drůbež, ale kropenatý. A jeho pírka se při obrůstání neskládala jedno na druhé, ale jejich konečky se zdvihaly vzhůru. Můj kohoutek byl kudrnatý. Před začátkem školy jsem ho s určitými obavami vracela do kurníku, ale opět se stalo něco nečekaného. Všechny slepice se do něho zamilovaly. Ačkoliv ještě nebyl úplně dospělý, do týdne ho všude následovaly jako svého vyvoleného vůdce. Ostatní hladcí bílí kohouti na něho žárlili, ale on je přepral. Stal se pánem a velitelem svých družek, které ho kdysi mohly uklovat. A byl to pán bystrý a starostlivý, dělil se o dobrá sousta, nacházel nejlepší místa k odpočinku a chránil svou družinu před nebezpečím. Jeho zjev byl impozantní. Měl vysoký hřeben a mohutný ocas a okolo hlavy jako límec černobílý vějíř. Moje racionální maminka s ním chtěla rychle skoncovat, ale jeho péče o kurník ji oblomila. Vejce na násadu se stejně vždycky kupovala, takže čistokrevný chov se zkazit nemohl, takže můj chovanec vodil hejno několik let. Kdo ho viděl, chtěl vědět, co je to za rasu a kde se dá pořídit, ale to jsme netušili.

Školní třída|foto: Stock.xchng

Zajisté, že i z tohoto příběhu plyne naučení. Nikdy nemáme nad něčím, co nám připadá nepovedené a slabé, předem lámat hůl. Nemůžeme vědět, čím nás v budoucnosti překvapí.