Staré dobré časy

23. září 2009
Publicistika

Zdá se vám, že doby dávno minulé byly ty pravé, že tehdy se dobře žilo? Pak vám jistě přijde vhod fejeton Evy Klausnerové. Nazvala ho Staré dobré časy.

V hlubinách skříně uchováváme mezi jinými poklady také album vázané ve vybledlém zeleném hedvábí. Mezi odřenými secesními ozdobami je na něm nápis: Pozdravy z dáli. Dědeček s babičkou sem vkládali pohlednice.

Logo

Pozdravy z velkých dálek nebyly. Do holešovického bytu mých prarodičů putovala korespondence z Opočna a z Brandýsa nad Orlicí nebo jen z pražského Žižkova. Dnešní pražské čtvrti tehdy tvořily samostatné uzavřené světy a my se tomu smáli. Ale mladí lidé se posmívají snadno.

Starobylé pohlednice mají adresu po celé rubové straně. Na líci mezi obrázky jsou připsané drobné zprávy a pozdravy. Obrázky byly romantické s andílky, květinamia trpaslíčky. Na několika z nich dámy útlého pasu a s paraplíčky přejí všechno nejlepší do nového slibného 20. století. Na těch starých zašlých časech se dnes už nemáme čemu smát, tím spíše když známe osudy pisatelů i adresátů.

Stará pohlednice

Můj pražský dědeček ztratil v pěti letech otce a v jedenácti matku. Oba zemřeli na tuberkulózu, proti které tehdy nebylo léku. Prababička byla podle fotografií elegantní světlovlasá žena, která jistě věřila ve vlídnější osud. Po manželově smrti se s dětmi vrátila k matce do Brandýsa a ta pak bezmocně přihlížela, jak jí dcera umírá. Nebylo jí nic platné, že pocházela z lékařské rodiny. V albu se zachovalo i láskyplné a starostlivé novoroční blahopřání od strýce, který po smrti sestry sirotky vychoval. Je tam i hodně pohlednic adresovaných mé tetičce Vendelce, milované dcerušce mých prarodičů. Vendelka dostala v sedmi letech anginu a tehdejší léky ji nedokázaly zvládnout. Sulfonamidy ani antibiotika neexistovaly, nemoc se přestěhovala do kloubů a pak zachvátila srdce. Holčička s chorobou zápasila do dvanácti let a potom zemřela. Ani moje laskavá a podle pohlednic oblíbená babička se nedožila vysokého věku. Za 1. světové války byl velký hlad. Když se dědečkovi podařilo sehnat nějaký proviant, babička se vždycky chtěla rozdělit s lidmi, kteří na tom byli hůře. Aby tím byl zkrácen manžel nebo syn nemohla dopustit, a tak nejedla sama. Válka šťastně skončila, ale babiččino podvyživené tělo podlehlo španělské chřipce.

Moji předkové bylo hodní lidé, kteří se uměli radovat ze života, vážili si rodinného štěstí a statečně přijímali rány osudu. Žilo se jim neskonale obtížněji nežli nám a jejich skromné nároky by se do naší přesycené současnosti ani nehodily. Přesto mnozí lidé touží znovu se ocitnout v oněch zdánlivě idylických časech dlouhých sukní a tvrdých límečků. Suché záchody a petrolejky by je asi nenadchly, ale možná že se nám stýská po prostých radostech a pospolitosti, které nám ani technický pokrok, ani dostatek peněz zaručit nemohou.

autor: Eva Klausnerová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.