Staré dobré časy

V hlubinách skříně uchováváme mezi jinými poklady také album vázané ve vybledlém zeleném hedvábí. Mezi odřenými secesními ozdobami je na něm nápis: Pozdravy z dáli. Dědeček s babičkou sem vkládali pohlednice.

Logo|foto:Český rozhlas

Pozdravy z velkých dálek nebyly. Do holešovického bytu mých prarodičů putovala korespondence z Opočna a z Brandýsa nad Orlicí nebo jen z pražského Žižkova. Dnešní pražské čtvrti tehdy tvořily samostatné uzavřené světy a my se tomu smáli. Ale mladí lidé se posmívají snadno.

Starobylé pohlednice mají adresu po celé rubové straně. Na líci mezi obrázky jsou připsané drobné zprávy a pozdravy. Obrázky byly romantické s andílky, květinamia trpaslíčky. Na několika z nich dámy útlého pasu a s paraplíčky přejí všechno nejlepší do nového slibného 20. století. Na těch starých zašlých časech se dnes už nemáme čemu smát, tím spíše když známe osudy pisatelů i adresátů.

Stará pohlednice|foto: Česká pošta

Můj pražský dědeček ztratil v pěti letech otce a v jedenácti matku. Oba zemřeli na tuberkulózu, proti které tehdy nebylo léku. Prababička byla podle fotografií elegantní světlovlasá žena, která jistě věřila ve vlídnější osud. Po manželově smrti se s dětmi vrátila k matce do Brandýsa a ta pak bezmocně přihlížela, jak jí dcera umírá. Nebylo jí nic platné, že pocházela z lékařské rodiny. V albu se zachovalo i láskyplné a starostlivé novoroční blahopřání od strýce, který po smrti sestry sirotky vychoval. Je tam i hodně pohlednic adresovaných mé tetičce Vendelce, milované dcerušce mých prarodičů. Vendelka dostala v sedmi letech anginu a tehdejší léky ji nedokázaly zvládnout. Sulfonamidy ani antibiotika neexistovaly, nemoc se přestěhovala do kloubů a pak zachvátila srdce. Holčička s chorobou zápasila do dvanácti let a potom zemřela. Ani moje laskavá a podle pohlednic oblíbená babička se nedožila vysokého věku. Za 1. světové války byl velký hlad. Když se dědečkovi podařilo sehnat nějaký proviant, babička se vždycky chtěla rozdělit s lidmi, kteří na tom byli hůře. Aby tím byl zkrácen manžel nebo syn nemohla dopustit, a tak nejedla sama. Válka šťastně skončila, ale babiččino podvyživené tělo podlehlo španělské chřipce.

Moji předkové bylo hodní lidé, kteří se uměli radovat ze života, vážili si rodinného štěstí a statečně přijímali rány osudu. Žilo se jim neskonale obtížněji nežli nám a jejich skromné nároky by se do naší přesycené současnosti ani nehodily. Přesto mnozí lidé touží znovu se ocitnout v oněch zdánlivě idylických časech dlouhých sukní a tvrdých límečků. Suché záchody a petrolejky by je asi nenadchly, ale možná že se nám stýská po prostých radostech a pospolitosti, které nám ani technický pokrok, ani dostatek peněz zaručit nemohou.