Strouha a parkovací dům aneb o tom, co je moderní

Od založení Plzně obtékala východní hradby města tzv. Mlýnská strouha. Kromě toho, že poháněla kola panského mlýna, měla také důležitý obranný význam. Na počátku 20. století však již obě zmíněné funkce ztratila a představitelé města dospěli k názoru, že zbytečně narušuje moderní podobu Plzně, navíc by ji bylo nutné pravidelně čistit a to by něco stálo. V souvislosti s novou regulací Radbuzy tak padlo na počátku 20. let 20. století rozhodnutí o zasypání Mlýnské strouhy a následné výstavbě činžovních domů na jejím místě. Malebné, byť tehdy skutečně poněkud zatuchlé „Plzeňské Benátky“ hájilo jen pár nemožných staromilců z Kroužku přátel starožitností pod vedením Ladislava Lábka. Nakonec se jim podařilo odradit pány radní alespoň od domovní zástavby a prosadili osázení místa bývalé strouhy zelení, dnešními Křižíkovými sady. Také bylo dohodnuto, že Pražský most má jako důležitá památka zůstat zachován tak, aby se pod ním mohlo procházet, což však bylo nakonec dodrženo jen částečně – jeho oblouky jsou dodnes patrné jen z jedné strany.

Zhruba devadesát let poté přišla plzeňská radnice s návrhem alespoň tu část Mlýnské strouhy, která byla ještě v reliéfu patrná, opět zatopit a vytvořit zde příjemné místo pro odpočinek obyvatel města přímo v jeho centru. Nemalé finanční prostředky na vznik malého jezírka, úpravu jeho bezprostředního okolí, instalaci laviček a v neposlední řadě na poměrně komplikované pravidelné čištění vody kupodivu nikomu zbytečné nepřipadaly. Obnovená Mlýnská strouha se stala oblíbeným místem obyvatel i návštěvníků Plzně, vedle toho získala první místo v soutěži Park roku 2010 a – vzpomínáte? - vládnoucí ODS jí před loňskými komunálními volbami na billboardech prezentovala jako jeden ze svých největších úspěchů.

Logo|foto:Český rozhlas

Vnímání toho, co je moderní, se evidentně posunulo, přičemž v tomto případě šlo vlastně o posun zpět, resp. po kružnici. Hustou zástavbu několikapatrových činžovních domů v centru města už za znak modernosti nepovažujeme. Dnešní většinová představa o podobě moderního města je jiná - mimo jiné zahrnuje ideál dostatečného počtu parkovacích míst. A protože v ulicích historického jádra Plzně se jich zoufale nedostává, prosazuje osvícená radnice řešení v podobě výstavby parkovacích domů v jeho těsné blízkosti. První z nich se dokončuje v místě zvaném Na Rychtářce, nedaleko od obnovené Mlýnské strouhy. Otevřen má být s velkou slávou 23. června, ovšem jeho zkušební provoz začne již 1. června.

Rychtářka představovala jedno z historických předměstí Plzně, na němž třeba v 17. století stála stínadla. V 19. století bychom zde nalezli malebné řemeslnické domky obtékané řekou, kvůli jakým dnes jezdíme třeba do Českého Krumlova. Komunistická správa města však nejprve nechala vše zpustnout a v 80. letech minulého století srovnat se zemí, neboť právě tudy měla vést moderní čtyřproudá komunikace dálničního typu, násilně oddělující historické centrum od řeky Mže. Z historické Rychtářky tak zbyla jen budova bývalého hostince těsně vedle Rooseveltova mostu, v němž dnes sídlí policie, a potom dům, který byl poměrně nedávno citlivě zrekonstruován na penzion a soukromý pivovar Groll, dnes však již zcela zastíněný vznikajícím parkovacím domem.

Logo|foto:Český rozhlas

Nevěřím tomu, že tento obří parkovací dům nějak zásadně odlehčí auty zamořenému historickému centru Plzně. V mentalitě toho, kdo jede do města autem, je dovézt se pokud možno až přímo na místo. Ale na názor občanů se při stavbě parkovacího domu nikdo neptal a i kdyby, stejně bych byl v menšině. Automobilismus je totiž – alespoň v Čechách – stále „in“. Nezbývá mi tedy, než pár let či desetiletí počkat, až se vnímání toho, co je moderní, zase změní. Pak radnice stejně jako v případě Mlýnské strouhy přijde s návrhem demolice té betonové krabice a přeměnou onoho čtyřproudého průtahu městem třeba na odpočinkovou zónu na nábřeží Mže, po níž budou Plzeňané za šumění řeky rádi korzovat, sportovat a bavit se. A strana, která bude tehdy u moci, ať si to dá klidně na billboardy a znovu zaboduje u voličů. Jen kdyby Pán Bůh dal a já se toho ještě dožil… Pobavený smích Ladislava Lábka kdesi na nebesích totiž při znovuzatopení Mlýnské strouhy slyšel tady na zemi jen málokdo.