Stud – pojem neznámý

Člověk je jediný tvor, který se červená, nebo by alespoň měl. Samozřejmě ve chvílích tomu odpovídajících. Tahle fyziologická reakce na určitou situaci má také své stupně. Od dětské nesmělosti, zahanbení, po stud, až zdrcující hanbu za vlastní činy. Zvláštní je, že u mnoha lidí tenhle rtuťový sloupec nikdy nevystoupá až nahoru, protože ho vždycky zamáčkne prst drzosti, přebujelého sebevědomí, prospěchářství a sklonu ke lži. Ten kritický bod - stud, jak se zdá, se stává v dnešní společnosti pojmem téměř neznámým. Už pro několik generací. Co že to vlastně je – si vzdáleně pamatují ještě snad ti, jejichž babičky a dědové žili ve společnosti poněkud kultivovanější, dbalé řádu, a často zněla slova: „To by slušný člověk neřekl, to by slušný člověk neudělal...“ A přitom je skutečností, že kdybychom měli nevím jaké dobré zákony, kdyby každý spolek měl ve svých stanovách i pár slov o morálce, vždycky bude záležet na celkové atmosféře společnosti a konec konců na povaze každého člověka. Slušná budoucnost je totiž závislá na schopnosti slušných lidí vnášet do svého okolí něco podnětnějšího a krásnějšího než je nenávist, chamtivost a podvody. Bez takové zálivky nikdy nezakoření ty vzácné rostliny se jmény důvěra a pohoda.

Vy už jistě tušíte, že při téhle úvaze myslím na námi zvolené politiky. Vstoupili do prostředí, které jim nabízí mnoho nemalých výhod. Je to vždycky to první, s čím se nováčci se zájmem seznamují. Zjistí třeba, že přehlásí-li trvalé bydliště mimo hlavní město, bude jim sněmovna platit v Praze byt. Vedle šťavnatých náhrad, fondu pro asistenty, jsou tu ještě platby pro poradce, poslanecká superkantýna a leccos dalšího. Ještě nezazněl hlas, který by s ruměncem řekl: lidem se berou slevy na jízdném do práce, stravenky a další benefity, my se některých vzdáme také. Budeme prostě šetřit s nimi. Ne, přece by si připadali jako /s prominutím/ pitomci, kdyby nevyužili toho, co získat mohou. Vždyť je to stejné, jako když si dá prezident do kapsy vzácné pero o státní návštěvě a bez začervenání tvrdí navzdory chilskému prezidentskému paláci, že šlo „jen o takovou propisku.“

zastírání|foto:Jan Profous

Pražané Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí mají najednou trvalé bydliště v Plzni a v Ostravě. Přijeli do Plzně vysvětlovat proč se vcelku zachovali tak a ne jinak. Jsou prý vděčni, že byli vyslyšeni. Ale k čemu to je? Mlžili fakta, množili rozpaky. Škárka najednou vidí, že na některých sponzorských smlouvách Věcí veřejných jsou jeho falešné podpisy. Šestadvacetiletá poslankyně Kristýna Kočí použila ten vodopád sprostých slov jenom proto, aby umocnila mystifikaci nahrávky svého výlevu. Umí to, slovník má jako šperkovnici. Vůbec se přitom nečervená, takovou věc nezná. A Karlu Schwarzenbergovi se zdá, cituji, že “je to pravá česká sranda, při které se ze všeho hlava „kočí“. Ale je prý životem poučený a chce, jak říká -“být k premiérovi loajální, jinak by ta vláda byla už na prd. A v kritických chvílích je nejdůležitější - poslušně hlásím – držet hubu“. Také důstojný slovník. I modrá krev už není knížecí. Imitace vtipnosti, která postrádá stud, je jako král, který je nahý. Takže je na nás, občané Česka, abychom se červenali sami, jestli to ještě dovedeme.