Svatopluk Holec: O mokřadech a povodních

Letošní ničivé povodně znovu potvrdily neúnosnou pomalost státní mašinérie v poskytnutí slíbené finanční pomoci postiženým. A také ověřily skutečnost, že některé protipovodňové stavby zase tak moc účinné nejsou. Naopak potvrdily právě pro případy povodní smysluplnost říčních přehrad, které přece jenom hodně vody dokázaly zadržet, byť jsou nejednou zbudovány za cenu likvidace krásných lužních lesů a říčních údolí.

Jak tomu bylo s povodněmi dřív? Jistě byly, někdy i takzvané stoleté. V každé obci ale víc než dobře věděli, kam se jejich potok či řeka pravidelně vylévá. Nestavěli tam domy, natož chaty. Věděli také, kde jsou přirozené mokřady – a nechali je být tak, jak jsou. Nejenom, že jim nevadily. Věděli, že jsou zapotřebí, že vytvářejí zásobu podzemní vody, kterou pak čerpali ze studní. A ty jim skutečně málokdy vysýchaly. Dnes na některých místech vysýchají pomalu každý rok.

My jsme kdejaký potůček zregulovali nebo ho místy i zakopali pod zem a libujeme si, že když naprší hodně vody, tak nám proteče obcí skoro rychleji než jí profrčí zdivočelý motorkář. S neúnosnými a většinou zbytečnými náklady jsme také zmeliorovali kdejaký mokřad - místo toho, abychom skutečně rozumně využívali tu půdu, kterou už pro zemědělství máme. Abychom třeba řádky bramborových polí na svažitějších pozemcích nevedli z kopce dolů a nenechali tak dešťovou vodu odnášet úrodnou prst kamsi pryč. Ještě nedávno mi to jeden takyodborník vysvětloval tím, že pro traktoristu je přece nepohodlné jezdit v trochu nakloněné poloze. Byly i plány meliorací, hodnotilo se jejich plnění, byly prémie – ale o nějakém efektu této činnosti jsme se skoro nikdy nic pozitivního nedozvěděli. A při tom přece právě mokřadní místa dokázala zachytit a zcela bezpečně udržet nemalé kvantum vody - o jejich dalším mnohostranném užitku nemluvě.

Snahy zmeliorovat a zregulovat kdeco dobře zapadaly do onoho okřídleného „Poručíme větru – dešti!“. Jenomže příroda si od nás poručit prostě nedá. A pokud postupujeme proti jejím zákonitostem, jenom na tom proděláme. Ona se nám ubrání vždycky! Její síla je paradoxně v její slabosti. Příroda časem rovnováhu nastolí, byť za cenu ztrát. Ale co poničili lidé, to už bývá až příliš často nenávratně pryč.