Tady je Vojensko!

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet a dost možná ještě dál, leží země, kterou na mapách nenajdete. Ani na těch od Klubu českých turistů, ani na těch od Vojenského kartografického útvaru. I když zrovna tam by o té zemi měli něco vědět, neb jsou tak trochu od fochu.

Země slove Vojensko a táhne se podél západních a jižních hranicí bývalé ČSSR. Je totožná s bývalým hraničním pásmem a vstupuje se do ní dvěma způsoby. Buď fyzicky, tím, že vkročíme na vybraném místě na její území. Nebo virtuálně, prostřednictvím stejnojmenných internetových stránek, které tuto zemi popisují, objevují a zalidňují.

železná opona|foto:nppodyji.cz

Pro nevojáka to může být na první pohled nudné putování. Prostor je dosti prázdný, a jediné, co v něm lze najít, jsou ruiny rot, hlásek a jiných potřebných objektů. Případně ruiny ještě staršího osídlení, které obyvatelé Vojenska vesměs dokonale vymazali. Tu a tam se objeví pomník těm i oněm, který v té prázdné zemi působí trochu absurdně a trochu bezútěšně. Atmosféra těch míst je ale mimořádná, neopakovatelná: dokáže tohle váš genius loci?

Totéž lze říci o putování virtuálním Vojenskem. Na první ohmatání má jeden pocit, že se ocitl přinejmenším mezi spolkem podivínů: zkratky špak, veldr, SIS, či ŽTZ protkávají vzpomínky na chvíle ve Vojensku strávené. Člověk, který byl ušetřen požehnání základní vojenské služby, není vybaven tím, čemu Němci říkají frontkameradschaft. A tak když sleduje, jak bývalí obyvatelé Vojenska se slzou na klávesnici vzpomínají na své posádky, služební psy a lampasáky, mnohdy vůbec nechápe, která bije.

Když se ale cestující obrní trpělivostí, dojde odměny. Vojensko je totiž bohaté na příběhy. Některé z nich z fleku přebíjejí ty z televizního cyklu o příbězích železné opony. Například ten o gauči. U benzínové pumpy ve Štítarech u Aše, uprostřed přísně střeženého pohraničního prostoru, pracoval v padesátých letech jistý pán. Strana a armáda mu důvěřovala, jinak by tam pochopitelně dělat nemohl. Jednoho dne vezl si domů gauč: dovezl ho domů, vojáci mu blahosklonně pokynuli a šli po svých (podle jiné verze měli zrovna vyhlášený poplach). Prověřený muž připoutal gauč k vozu a v nestřeženém okamžiku přejel čáru, vzdálenou slabé dva kilometry. V gauči provezl manželku a děti. A to je jen jeden z mnoha: příběhy tam leží, jen je vyzdvihnout.

Na hranicích byly dráty a zátarasy

Pravda, při pohybu Vojenskem - především tím virtuálním - je třeba obrnit se občas trpělivostí a pochopením blahoslavených chudých duchem. Prostor často navštěvují osoby, které pobyt ve Vojensku spojují s nostalgickým nytím po době, kdy s puškou v ruce, s ohněm v srdci hlídaly klidný spánek našich spoluobčanů na přední výspě pevné hráze socialismu a míru. Takový jedinec pozná se naštěstí rychle. Většinu svých písemných projevů zaplňuje projevy hrdosti na svůj pobyt na přední výspě. Při té příležitosti s oblibou deklaruje, že nesloužil ničemu špatnému a vyzývá proti překrucování historie Vojenska, arciže současnému. V neposlední řadě s oblibou brojí proti jakési blíže nespecifikované nové totalitě, která se buď blíží k Vojensku, nebo už tam rovnou panuje. Nemá rád EU a USA a vůbec cokoli, co je za hranicemi Vojenska. Myšlenkový svět podobných jedinců je velice blízký tomu, ve kterém žijí členové Klubu českého pohraničí, největších zoufalců, kteří se pohybovali a pohybují mezi Šumavou, Krušnými horami, Českým lesem a Brdy.

I přes všechna zmíněná protivenství je ale Vojensko interesantní kus země. Konec hlášení, pohov, rozchod.