Temná opona

Pohraniční město Tachov patří k těm, jejichž historie se jen pomalu znovu otevírá a vchází do povědomí jeho nynějších obyvatel. Když tam v roce 1955 přišli moji rodiče (v pozůstalosti své matky jsem našla Osvědčení o některých výhodách pro dosídlence, ale sama se na žádné výhody nepamatuju - snad kromě získání bytu), nemluvilo se vůbec o Němcích, kteří z města odešli, a nemluvilo se dokonce ani o tachovských židech, které ti Němci předtím všechny odtransportovali do vyhlazovacích táborů. Tedy všechny - je božím řízením, že při žádné likvidační akci se nikdy nepodaří zlikvidovat všechno, a tak se zachránili i někteří tachovští židé, přežili lágr nebo stihli emigrovat. Když před několika lety měli v Tachově sraz, na který se sjeli z celého světa, přišla tam i jedna žena, někdejší tachovská Němka, která od svých rodičů nosila tachovským židům pomoc a podporu, z obyčejné lidské slušnosti rodiny, která nebyla nacistická, ale v nacisty zfanatizovaném městě musela přežít.

Odsun Němců|foto: archiv D. Hertla

Dnes se v tachovském muzeu můžeme podívat, jak vypadala skvělá moderní synagoga, zničená při Křišťálové noci, a najdeme tam i Davidovu hvězdu vykládanou v dlažbě v takzvaném Židovském domě. Na té dlažbě stála později garáž nebo dílna, takže se o hvězdě dlouho nevědělo. V tachovském muzeu najdeme také henleinovské propagační plakáty a fotografii, na níž je velkolepá Windischgrätzova jízdárna zaplněna lidmi se vztyčenými pravicemi a ověšena prapory s hákovými kříži. Strašlivé dějiny.

Moji rodiče, kteří přišli do Tachova z Plzně a z Prahy, o Němcích, kteří odešli, nikdy nemluvili, přesto, že moje plzeňská babička, původem z Nýřan, chodila do německých škol a jmenovala se za svobodna Königová. Takže když se mě po převratu ptali, jestli v západočeském pohraničí mluví lidé i německy a jestli jsem znala německé rodiny, musela jsem říci, že ne. A dodávala jsem, že německy se začalo pohraničí učit až za normalizace, kdy mnozí občané naladili vysílání západoněmecké televize a získávali z něj objektivnější informace, než jaké poskytovala televize česká. Vysílače byly tak silné, že na rozdíl od Svobodné Evropy rušit nešly.

Logo|foto:Český rozhlas

Nějaké Němce jsem přece jenom znala. Měla jsem německou profesorku klavíru, která milovala moderní ruskou klasiku a chodila plavat na přírodní tachovské koupaliště od dubna do září. A z německé rodiny byla jedna moje kamarádka. Její německá babička v Tachově zůstala díky manželství s Čechem, rodinní příslušníci s ní mluvili německy, i když česky rozumět musela, to nebylo jinak možné. Bydlela ve staré, do značné míry už venkovské části města, měla malé hospodářství, stateček. Chodila jsem tam vlastně nerada, nějak jsem se té němčiny bála, ale přece jen jsem jednou pomáhala s obracením sena, jednou jsme něco hledaly na půdě a jednou jsme pekly vánoční cukroví. Na půdě byly šaty, fraky a klobouky, dokonce cylindr, a v hospodářství předměty jako ze starého slabikáře.

S kamarádkou Aničkou, která měla tuhle babičku, jsme rády jezdily na kole po okolí, a nejtajnější místo jsme měly v obci Pořejov ve zpustlém kostele s promáčknutou věží. Na jaře jsme tam jezdily trhat šeříky a narcisy, které vykvetly na místech starých zahrad u domů, z nichž zbyly jen základy. Pak jsme prolézaly vnitřek kostela a četly nápisy na náhrobnících. Na jednom mi Anička přečetla a přeložila slovo Weltkrieg.

Dům její babičky ve čtvrti Vinice měl průjezd, v němž bylo proti ulici temno. Bylo to jako když spustí oponu - otevřela se malá vrátka ve velkých vratech, vstoupily jsme do temného prostoru, v němž se mluvilo německy. Němčina zněla v temnotě plné tajemství a nevyslovitelných otázek. Pak jsme vyšly zase na světlo do ulice, kde zněla čeština jako jistota jasné současnosti. A mezitím jako by spustil oponu. Té oponě se během studené války začalo říkat "železná", podle zadrátované a vojensky střežené hranice. Mezi lidmi, k nimž patřili i moji rodiče, však visel tenhleten nehmotný temný závoj nepochopení, nesrozumitelnosti a dlouhých seznamů jmen z kamenných desek nadepsaných Weltkrieg. Světová válka.