Tesař z Nazareta

"Kdyby každý hovořil jen o tom, čemu rozumí, to by bylo na světě
ticho."

Polozapomenutý výrok Karla Čapka zní naší době plné křiku a přehlušujících
se médií jako sotva slyšitelný hlásek. A přece je stále platný a aktuální
více než za čapkových dob.

V dlouhé historii lidského rodu od nejstarších civilizací až po dnešní časy
je jeden člověk, jehož slovo není zaznamenáno dokonce ani jediné, a přece
se do ní mimořádně zapsal. Nazaretský tesař Josef. Snoubenec a muž Mariin,
pozemský otec Ježíšův. Spolu s ním oslaví 19. března svůj svátek bezpočet
mužů a chlapců celého světa, neboť jejich rodiče jim vybrali a na celý život
vtiskli jeho jméno.

"Tož všechno nejlepší, milí oslavenci, ať už vám říkají Giuseppe, José nebo
Pepíčku," přidávám se do řady gratulantů a nadto přeji to, co by vám i nám
ostatním přál váš patron. A co by přál? Myslím, že to, co on sám dobře uměl.
Abychom se naučili více naslouchat než hovořit. Naslouchat na prvním místě
Bohu a pak i jeden druhému. Zdá se vám to málo nebo jste si raději přáli
štěstí, zdraví a dlouhá léta? Nebojte se, to vám popřejí jiní.

Umět naslouchat. Vážím si těch, kteří to dovedou. Třeba manželů, kteří spolu
vydrželi padesát či více let až do konce života. Vydrželi to proto, že si
dovedli naslouchat. Rád vzpomínám na manžele Příplatovy z Třebobuze, kteří
jsou už oba na věčnosti. Ke konci života oba špatně slyšeli, ale naslouchat
dovedli dobře. I mě. Ať jsem při svých návštěvách u nich říkal cokoli, velmi
pozorně poslouchali a třebaže už neslyšeli skoro vůbec, paní Příplatová vždy
na znamení souhlasu pokývala hlavou a pan Příplata to potvrdil dvěma slovy:
"Svatá pravda."

Jesličky

Já jsem zase na oplátku velmi pozorně naslouchal jim. Pan Příplata mi
častokrát poutavě vyprávěl, jak opravoval líšťanský kostel, k čemuž paní
Příplatová pokaždé dodala: "Prosím tě, nech už toho, vždyť jsi to panu
faráři povídal aspoň desetkrát. Nemám pravdu, důstojný pane?"

"Nemáte," opravil jsem ji, "chodím k vám už dva a půl roku každej měsíc,
takže mi to vykládal už třicetkrát. Ale jen ho nechte, ať to dopoví."

"Co si to šuškáte?" na to pan Příplata, když nás zaslechl. "Teď jste mě
přerušili a nevím, kde jsem skončil. Ale nevadí, já začnu znova."

Tak se i já učím jednomu z největších umění, umění naslouchat. Umění svatého
Josefa, o kterém bych chtěl ještě tolik říci, protože to rozhodně stojí za
to. Jenže s těmi Příplatovými se mi to všechno nějak smíchalo a popletlo a
najednou nevím, kde jsem přestal.

No nic, tak začnu znova:

"Kdyby každý hovořil jen o tom, čemu rozumí, to by bylo na světě ticho."