Tomáš Bernhardt: Ignác Schiebl by si zasloužil alespoň malou ulici

13. květen 2013
Publicistika
02795478.jpeg

Hospoda je základ pro tvořivou práci, tvrdí někteří umělci. Čeští vlastenci 19. století by s nimi nejspíš souhlasili. Alespoň to vyplývá z dnešního fejetonu Tomáše Bernhardta.

Většinu věcí, které člověk vymyslel, lze použít k dobrému i ke zlému. A platí to také o hospodách. Ano, slyšeli jste dobře, o hospodách. Právě o nich dnes bude řeč, a pak také o jednom zapomenutém výročí.

Na jednu stranu lze v hostinci, putyce či restauraci utopit v alkoholu zdraví a v hazardu prohrát zbytek. Říká se také, že nemovitosti poblíž takových pohostinských zařízení jsou hůře prodejné, protože málokoho baví poslouchat pozdě v noci opilé hulákání. Ulice, kde je větší koncentrace různých klubů, výčepů či hospůdek, pokládá policie obvykle za rizikové zóny města. Na druhé straně počet slov a odstínů výraziva, které má čeština pro tento typ provozoven, svědčí o jejich významu. Kostel s farou, škola a hospoda a někdy i rychta, obecní úřad nebo v případě města radnice, to byly uzlové body života obce a obyčejně vyznačovaly její centrum. Na mnoha vsích je to dones patrně, i když některé budovy už třeba neslouží svému původnímu účelu.

Hostince jako místa setkávání hrály svou úlohu vždy, ale jejich role při vzniku a rozvoji českého spolkového, kulturního a politického života je zcela nepominutelná. A nebyla to jen ona kavárna v pražském Ungeltu, o níž se ve 40. letech 19. století žertem pravilo, kdyby se její strop zřítil, že by pod ním zanikla většina české literatury. Založení skutečného spolku, nebylo až do 60. let 19. století jednoduchou záležitostí. Naopak, v některých dobách byly snahy o něco takového přímo podezřelé. Majetkové a bytové podmínky zase většině českého měšťanstva znemožňovaly setkávání v soukromí salónu. Neutrální prostředí veřejně přístupné hostinské místnosti tak nabízelo ideální prostor, kde se lidé mohli volně potkávat, diskutovat o různých otázkách, číst noviny a časopisy, opět o nich diskutovat, domlouvat společné obchody nebo třeba ochotnické divadlo a mezi tím vším se uvolněně bavit a žertovat. Kolem hostinských stolů vznikaly pravidelně se scházející společnosti, které se po uvolnění poměrů často stávaly základem různých spolků.

V Plzni bylo možné najít jeden z takových zárodků občanské společnosti v hostinci U bílé růže, hned vedle radnice. Chodíval sem například profesor gymnázia Smetana, budoucí purkmistr Pecháček, obchodník Ignác Schiebl a řada dalších. V roce 1848, v době přechodného uvolnění, byli zdejší štamgasti u zakládání prvního politického spolu Slovanská lípa. Když pak zase přituhlo, stáhly se zbytky spolku zpátky do bezpečí U bílé růže. Zdejší pravidelné hosty pak nacházíme při zakládání zdejší Měšťanské besedy, plzeňského Sokola, Občanské záložny a řady dalších spolků a podniků. Vlastně by si ten hostinec zasloužil pamětní desku, i když dům, v kterém se nacházel, už vypadá jinak.

A propos, ta jména – profesor Smetana má své sady a v nich sochu, Pecháček míval také sady a teď aspoň ulici na okraji Skvrňan, ale jestlipak víte, kde má v Plzni ulici Schiebl? Nu, nemá. A přitom by si ji docela zasloužil. Narodil se v Plzni 8. května právě před 190 lety a po vyučení a tovaryšském vandru se tu usadil natrvalo. V dnešní ulici B. Smetany měl papírnictví, ale byl také knihař, v 50. letech převzal tiskárnu a vydával mj. německy tištěný český vlastenecký list Pilsner Bote, obchodoval s kde čím, v zakladatelské horečce 50. a 60. let se podílel na založení řady podniků. Přitom však nikdy nepřestřelil a když investiční bublina splaskla, na rozdíl od mnoha jiných nezkrachoval, naopak se podílel na záchraně Občanské záložny, zdejšího finančního ústavu. Několik let také stál v čele plzeňské Obchodní a živnostenské komory. Krom toho občas psal do Havlíčkových novin, byl intendantem divadla a podporoval herce, mj. i Tyla. Zachránil také část městského archivu, když ho chtěl pragmatický magistrát prodat do starého papíru. Úspěšný, avšak rozvážný podnikatel, ctitel umění, literárně činný spolutvůrce plzeňského kulturního i společenského života, to už by aspoň na malou uličku vydalo, co myslíte? A nevíte, kde někoho takového sehnat dneska?

Mimochodem stolní společnosti nezanikly s uvolněním spolkového života, naopak byly významným fenoménem celého 19. století. V Západočeském muzeu je jim věnována část výstavy Lepší než skutečnost a bude o nich řeč také 21. května v přednáškovém cyklu Příběhy předmětů.

Spustit audio
autor: Tomáš Bernhardt