Tomáš Bernhardt: Jidáš v tom zdaleka není sám

Fejeton na velikonoční pondělí, to vypadá jako báječná příležitost, ve skutečnosti je to ale spíš za trest. Jen si to představte - právě teď, kdy vznikají tyto řádky, přemýšlejí po celém světě statisíce kněží, farářů a pastorů, jaké napsat kázání, aby to bylo pro farníky zajímavé, poutavé, něčím nové a aby to tak dolehlo nejen k jejich uším, ale i do jejich mysli a nejlépe i srdcí. Dělali to tak i loni a předloni, dělaly to tak desítky generací farářů před nimi. A pak jsou tu ještě zástupy spisovatelů a básníků, kteří velikonoční téma pojednávali ze všech možných stran a úhlů. Dá se do tohoto zástupu ještě nějak vstoupit, aniž by pisatel vypadal trapně?

Ale i kdybychom snad chtěli zapomenout na ta dvě tisíciletí, kdy se evropské myšlení vyvíjí více méně v křesťanské tradici, ať už se k ní staví souhlasně nebo odmítavě, nebyli bychom na tom o mnoho lépe. O Velikonocích jako svátcích jara a jejich pohanských kořenech už psal také leckdo. A navíc - tvářit se, že ta dlouhá staletí křesťanské tradice byla jenom taková nevýznamná epizoda a místo toho hledat za každým větším kamenem druidy, kult Velké matky nebo aspoň nějakou neosobní energii? Podobalo by se to snaze vytěsnit vlastní minulost a místo toho si vsugerovat cizí nebo vůbec vymyšlené vzpomínky. A hlavně by to znamenalo připravit se o ten velikonoční příběh jako takový.

S tím jsou ovšem také problémy. To třeba Vánoce, to jsou přeci pěkné svátky, ne? Radost z narození, lidé za široka a daleka přicházejí obdarovávat, nám, nám narodil se, dokonce i tři králové přišli k nám, Vondrášu, Matóšu, hajdom, hajdom, tydlidom. A když si člověk představí, jak tam v Betlémě na seně leží malé pacholátko na zimě, úplně cítí, jak ho jímá soucit a hned se cítí o něco lepší a ušlechtilejší. Vánoce jsou - zdánlivě - pochopitelné kde komu, a tak davy zaplňují náměstí, aby si zazpívaly koledy, a supermarkety slaví už od října.

Velikonoce takhle obchodně využitelné nejsou. Na realistickém vyobrazení trpícího Krista se dal trhnout majlant snad jen v pozdním středověku nebo baroku, kdy lidé byli zachváceni nejistotou z morových epidemií, válek a společenských změn, kterým nerozuměli. Připomínali si aspoň, že i vtělený Bůh procházel těžkými strázněmi, nad kterými ale nakonec zvítězil. Dnešní doba ovšem takovým příběhům nepřeje. Všudypřítomná reklama, manažerské poučky, ale třeba i podstatná část popkultury nám sugerují představu, že svět je vlastně takové pěkné domácké místo, které si můžeme celkem bez problémů a příjemně zařídit. Optimismus pokroku sice už není tak silný, jako býval, ale pořád se zdá, že pokud se na všechny problémy nenašlo nějaké technologické řešení, je to spíš jen otázka času.

Velikonoční příběh ovšem nabízí zcela jiný obraz světa. Nenajdeme tam prakticky jedinou sympatickou postavu, se kterou bychom se mohli ztotožnit, ale naopak celé spektrum lidských selhání, slabostí a strachů, ve kterých bychom se poznat mohli, ale nechceme. Dav, který v jednu chvíli mává palmovými ratolestmi a volá hosana, aby za chvíli zatínal pěsti a volal ukřižuj. Velekněze a farizeje, intelektuální elitu, která už dávno nahradila myšlenkovou čilost strnulostí a chtěla se zbavit konkurenta, který jim rozvracel zavedený intelektuální byznys. Piláta, který dobře věděl, že Kristus je nevinný, ale kdyby ho pustil, mohlo ho to stát kariéru. Radikály, které Kristus zklamal, když se nechtěl nechat vmanipulovat do role, kterou mu přisoudili. Přátele, kteří usnuli, když potřeboval jejich blízkost, pak se za něj chtěli bít, když o to nestál, ale nebyli schopni se k němu znát, když to místo velkých gest vyžadovalo "jen" trpělivou vytrvalost. A mezi nimi hlavně Petr, který jej zapřel ne při nějakém brutálním výslechu, ale při obyčejném rozhovoru u ohně s jakousi služkou. A všude okolo lůza, která si ráda na někoho beztrestně plivne. Ne, Jidáš v tom zdaleka není sám.

V tom příběhu není tak důležitá prvoplánová krutost, stříkající krev a utrpení, jako spíš tenhle katalog lidských slabostí. A mezi tím vším vzor naděje, která nespočívá tolik v doufání, že to nakonec dobře dopadne, jako v přesvědčení, že to má smysl (abych parafrázoval svého oblíbeného prezidenta). A konečně důležité je i pokračování tohoto příběhu, které dává další naději, že totiž lidské slabosti a selhání nemusejí být definitivní, že je lze překonat, i když to někdy vypadá, že k tomu snad potřebujeme nějakou podporu shůry, nebo odkud.